Čeleď: chřástalovití (Rallidae)

Kosmopolitní rozšíření, kromě chladných oblastí severní polokoule. Jedná se o největší čeleď řádu, 14 druhů je recentně vyhynulých. Společně s chřástalovci (Heliornithidae), kurlany (Aramidae), jeřábi (Gruidae) a trubači (Psophiidae) tvoří monofyletické jádro krátkokřídlých. První fosilní nálezy pocházejí ze spodního eocénu (50 mil. let). Někteří autoři se domnívají, že chřástalové se oddělili od ostatních krátkokřídlých mnohem dříve, již během střední křídy (86 mil. let). Předkové se od recentních rodů značně liší, nepřipomínají dnešní druhy.
Vnitřní členění je nejasné, poslední studie založená na porovnání mitochondriálních a jaderných DNA znaků považuje za nejprimitivnější rody Canirallus a Sarothrura. Rod Rallus je spíše primitivním, mezi nejodvozenější skupiny patří rody Fulica a Gallinula (García-Moreno, Gibb, & Trewick, 2014). Podle DNA hybridizace má rod Sarothrura dokonce vlastní čeleď, což je navíc podpořeno některými dalšími znaky (bílá vejce, pohlavní dimorfismus, netypické hlasové projevy - „houkání“) (Sibley & Ahlquist, 1990). Bílé vejce snáší také rod Rallina (Papua Nová Guinea). Sarothura ayresi (V Afrika) a rod Coturnicops (Nový Svět, JV Asie) mají bílé loketní letky (podobnost s trubači). Původní jsou zřejmě pralesní formy a odvozené jsou aquatické formy, což podporuje i původní rozdělení na terestrické chřástaly a aquatické slípky a lysky. Nelétavost se vyvinula mnohokrát nezávisle na sobě. Často nelétavý rod Gallirallus (JV Asie-Autrálie a Nový Zéland) je pravděpodobně příbuzný rodu Rallus. Rod Rallus je původem novosvětský, ve Starém světě jsou známé pouze 3 druhy (R. aquaticus, R. caerulescens, R. madagascariensis). Zástupci tohoto rodu jsou více specializovaní než předchozí, jsou dobře přizpůsobeni k semi-aquatickému způsobu života. Rod Lewinia (JV Asie, Austrálie, Auklandy) je někdy řazen do rodu Rallus. Společně s rodem Dryolimnas (Afrika, Madagaskar) tvoří sesterskou linii rodu Rallus. Do této skupiny patří také další rody, především nelétavý rod Atlantisia (ostrov Tristan da Cunha). Rody Porzana a Amaurornis jsou zřejmě polyfyletické a představují nejproblematičtější skupinu chřástalů. Slípky rodů Porphyrula, Porphyrio a Notornis (takahe) nejsou příbuzné se slípkami rodu Gallinula. Rod Gallinula je sesterský s rodem Aramides v širším pojetí (García-Moreno, Gibb, & Trewick, 2014). Lysky jsou nejvíce aquatické, zahrnují pouze rod Fulica (kosmopolitní). V posledních letech byly popsány dva nové druhy ostrovních chřástalů na Šalamounových ostrovech (popsán v roce 1977 a poprvé viděn v roce 1994) a „Ryukyu Islands“ (1981) (del Hoyo, Elliott, & Sargatal, 1996).
Chřástali jsou relativně homogenní skupina terestrických až aquatických zvířat. Mají laterálně zploštělé tělo. Volné obratle v notáriu má pouze Rallus limicola, na úkor kvalitního letu. Atlantisia rogersi je nejmenší nelétavý pták světa (< 40 g), nejmenším chřástalem je Laterallus jamaicensis (Nový Svět). Největším druhem je slípka takahe (přes 3 kg) a Fulica gigantea (J. Amerika). Většinou je samec o něco větší než samice, nejvýraznější dimorfismus (až o 50%) byl zjištěn u Gallicrex cinerea (Indie-JV Asie). Velká variabilita ve velikosti mezi poddruhy byla zaznamenána u Gallinula tenebrosa (Borneo-Austrálie). Křídla jsou krátká a zakulacená, u nelétavých druhů dochází k redukci počtu letek a ztrátě jejich asymetrie. Ostrovní druhy jsou více než z poloviny nelétavé. Nelétavost je často spojena s absencí predátorů. Nelétavost se zřejmě vyvíjí velmi rychle, Dryolimnas cuvieri na Madagaskaru létá, ale jeho poddruh na Aldabře je nelétavý. Pro nelétavost mají predispozice, řada létajících druhů preferuje útěk po zemi, během pelichání jsou po nějakou dobu neschopní letu a vývoj mláďat k létání je pomalý. Některé druhy mají na alule ostrý a zahnutý drápek (mláďata či také dospělí jedinci), který slouží ke šplhání. Přestože nevypadají na dobré letce a neradi létají, často migrují na velké vzdálenosti a jsou schopni kolonizovat odlehlé ostrovy. Mají redukované létací svaly a hřeben crista sterni, ale o to více mají vyvinutou svalovinu nohou. Obvykle se to vysvětluje neotenií.
Ocas je krátký s variabilním počtem per (6-16). Často zvedají ocas a ukazují krovky. Tvar a délka zobáku souvisí s potravním chováním, krátkozobé druhy sbírají semena a hmyz, dlouhozobé druhy „píchají“ do bahna apod. Často mají barevný zobák s jiným zbarvením při kořeni. V průběhu hnízdního cyklu se někdy různě zabarvuje. Gallicrex cinerea má roh, ale pouze v době hnízdění. Fulica cornuta má dlouhé erektilní „choboty“ se štětičkou na konci, o jejich funkci se prakticky nic neví. Všichni chřástali mají poměrně dobře vyvinutý čich. Litorální druhy mají solné žlázy, Dryolimnas cuvieri (Magagaskar) pije mořskou vodu. Porzana flaviventer (stř. a J. Amerika) a P. cinerea (Indonésie-Austrálie) mají prodloužené prsty podobně jako ostnáci. Porphyrio martinica (stř. a J. Amerika) dokáže velmi dobře šplhat i po stromech a keřích, slípky také prolézají rákosí. Při pohybu využívají optokinezi, cukání ocasem může sloužit jako optická signalizace nebo k zastrašení nepřítele. Všichni chřástali umí plavat, dokáží se potopit a klesat ke dnu pomocí křídel. Některé druhy se v nebezbečí potopí a zaklíní se pod vodou ve vegetaci (Aenigmatolimnas marginalis, Afrika). Aquatické lysky mají plovací lemy, kromě Fulica rufifrons (J. Amerika).
Pohlavní dimorfismus je výrazný u rodu Sarothrura, Porzana parva, GaIlicrex cinerea a u některých dalších druhů. Pouze rod Gallicrex vykazuje sezónní dimorfismus. Mláďata jsou většinou černá, některá mají barevné štětiny (filoplumae), například Fulica atra, Porzana carolina, rod Porphyrio. Holá barevná kůže a barevné štětiny fungují jako signál pro rodiče. Možný je také uklidňující efekt u jinak agresivních ptáků. První pelichání mláďat je částečné, šat nedospělých jedinců se liší od šatu adultních jedinců. Řada druhů má simultánní pelichání letek (rody Laterallus, Rallus, Porzana, Porphyrio, Gallinula, Fulica), v průběhu pelichání jsou dočasně neschopni letu.
Obývají širokou škálu biotopů, vyskytují se v suchých pouštích, ale i v horách nad hranicí lesa. Některé druhy obývají pobřežní laguny, slaniště, většina druhů preferuje sladkovodní mokřady. Mangrove obývá rod Aramides (J. Amerika). Některé druhy mají extrémně širokou ekologickou valenci, například australský chřástal Gallirallus philippensis (Filipíny-Nový Zéland), obývá všechny dostupné biotopy včetně korálových ostrovů. Některé druhy preferují splývavou vegetaci, tyto druhy mají nápadně dlouhé prsty. Některé lysky obývají jinak pustá jezera do 5 000 m n. m. (Fulica gigantea, F. cornuta; Andy). Recentně vyhubený Atlantisia elpenor dokonce kolonizoval sopečný ostrov téměř bez vegetace, kde se živil vejci a vyvrženou potravou mořských ptáků. Atlantisia rogersi okupuje niku drobných savců, žere na balvanitých plážích a ve vegetaci vytváří tunely. Nejprimitivnější druhy jsou pralesní (některé druhy rodu Sarothura), občas obývají i opadavé lesy (rody Aramides, Sarothura). Některé druhy jsou výrazně terestrické (rod Crex, Sarothura affinis). Většinou jsou solitérní, či vytvářejí rodinné skupiny, vyloženě gregarické jsou pouze lysky kromě F. gigantea. Velká hejna se tvoří nejen na zimovištích, ale také na pelichaništích. F. atra. F. cornuta hnízdí v řídkých koloniích. Porphyrio porphyrio vytváří skupiny se sociální hiearchií (samci jsou výše postaveni než samice, adultní jedinci jsou výše postaveni než juvenilní). Gallinula ventralis (Austrálie) vytváří hejna velká hejna až do 20 000 ex. Po hnízdění jsou většinou solitérní, zimní teritoria udržuje R. aquaticus, Crex crex a během migrace i P. porzana. Některé druhy rodu Sarothrura zůstávají v párech po celý rok a tolerují mláďata během pohnízdní doby, která jim pomáhají s obranou teritoriií. V době hnízdění jsou tito jedinci z teritoria vyhnáni. Většinou jsou agresivní vůči ostatním jedincům druhu, ale tolerantní vůči jiným ptákům. Bývají denní, někteří jsou soumrační a pouze několik málo druhů aktivuje (krmí se) také v noci. V průběhu noci často vokalizují. Noční i denní aktivitu má např. Gallirallus australis (Nový Zéland). Noční aktivita je zřejmě spojena s typem biotopu, v otevřených biotopech se v noci krmí častěji. Chřástali hledající potravu v odlivové zóně musí aktivovat také v noci, podle lunárního cyklu. Někteří odpočívají a nocují na keřích, je to časté mezi nelétavými druhy. Jiní staví odpočinková hnízda (Amaurornis olivaceus; Filipíny). Rallina leucospila (Papua Nová Guinea) staví v období dešťů „přístřešek“, kde může odpočívat až 6 ptáků najednou. Zástupci rodu Sarothrura se koupají solitérně, ale sluneční lázeň a vzájemné čištění peří provádějí celé rodinné skupiny. Gallirallus philippensis se za horka chladí v buřňáčích norách. Hlasová aktivita je velmi důležitá vzhledem k nemožnosti optické komunikace. Duety byly zjištěny například u Galillulla mortierii (Tasmánie).
Většinou jsou omnivorní oportunisté, podle nabídky konzumují nejhojnější potravu. Gallirallus sylvestris z ostrova Lord Howe dokonce pravidelně konzumoval bez následků jed na krysy. Více aquatické druhy (lysky, slípky) jsou spíše vegetariánské. Pravidelně se potápí pouze rod Fulica. R. aquaticus nejprve paralyzuje kořist ranou do zátylku a teprve pak ji ubije. U lysek a slípek je známý kleptoparazitismus.
U mnoha druhů dosud nebylo nalezeno hnízdo. Jsou vesměs monogamní, mláďata jsou prekociální, ale v prvních dnech je rodiče krmí. Jiné reprodukční systémy než monogamie jsou známé pouze u pěti druhů (Porphyrio porphyrio, Crex crex, Gallinula chloropus, G. mortierii, G. tenebrosa). Rod Crex využívá sukcesivní polygynii, 1 samec má 2-3 samice, někteří jedinci jsou monogamní. Podobná pozorování byla doložena v zajetí u Coturnicops egregia a Coturnicops noveboracensis. U těchto druhů pak inkubují a vodí mláďata pouze samice. U rodu Aenigmatolimnas (Afrika) byla v zajetí zjištěna sukcesivní polyandrie (samice hájí teritorium a neúčastní se inkubace a vodění u mláďat) i monogamie. Pokud jsou mláďata samostatná a jsou v dostatečně úživném biotopu, tak postačí péče jednoho z rodičů. Polyandrie může být reakcí na krátkou dobu možného hnízdění jako je tomu u některých bahňáků, kdy samice rychle naklade dvě snůšky, na kterých sedí samci nebo na jedné sedí samec a na druhé samice („multi-clutch mating system“). Gallinula chloropus je pravidelně monogamní, během hnízdní péče a krmení mláďat využívá „helpers“. Někdy využívají polyandrická tria, kooperativní hnízdění (dvě samice kladou do jednoho hnízda a střídají se v sezení), páry s dospělými potomky (mladé samice kopulují s otcem a snáší do jednoho hnízda s matkou), hnízdní parazitismus (samice klade vejce i do cizích hnízd). Nelétavá Gallinula mortieri je také většinou monogamní, zřídka se u ní vyskytuje kooperativní polyandrie (většinou dvě sestry a jeden samec), nebo polygynie (většinou dva bratři a jedna samice). V rámci těchto hnízdních skupin kopuluje každý s každým a všechny samice snášejí vejce do jednoho hnízda (promiskuita). Navíc mohou mít „helpers“ z řad mláďat. To je pravděpodobně způsobeno nestejným poměrem pohlaví, kdy je mezi mláďaty více samců. Také u Gallinula tenebrosa (Borneo-Tasmánie) vznikají podobné skupiny 2-7 nepříbuzných ptáků, kde opět kopuluje každý s každým, a všechny samice snášejí vejce do jednoho hnízda. U slípky Porphyrio porphyrio (Starý svět) jsou palearktické populace monogamní, ale novozélandské populace jsou polygamní. Tvoří skupiny až 12 ptáků, které jsou v průběhu roku buď stabilní (příbuzní jedinci) nebo nestabilní (nepříbuzní jedinci). Opět se zde vyskytuje převaha samců a nehnízdících „helpers“ (potomci). Ve stálých skupinách kopuluje každý s každým včetně incestu či výskytu homosexuálního párování. Přesto většina potomků pochází od dominantní samice. Hnízdění v tropickém pásu je v některých případech nepredikovatelné a je celoroční. Během toku je běžné partnerské krmení a „allopreening“. U Porzana pusilla chybí tok, rovnou kopulují. Při toku se často uplatňují zbarvené podocasní krovky či skvrny na bocích. Samec u slípek rodu Porphyrio nosí samici vodní „květiny“.
Většinou staví solitérní hnízda, řídké kolonie byly zjištěny u Porhyrio, Porzana fluminea (až 30 hnízd, Austrálie), G. ventralis (Austrálie) hnízdí buď solitérně, nebo vytváří agregace (až 500 hnízd). Hnízda jsou většinou otevřená, uzavřená hnízda staví některé druhy rodů Sarothrura, Coturnicops, Laterallus a druh Anurolimnas viridis. F. gigantea staví ohromná hnízda až 3 m široká a vyčnívající až 50 cm nad hladinu. F. cornuta staví hnízda z trávy na hromadě kamínků, která váží až 1,5 tuny, šířka hnízda je 4 m u základu a výška je 60 cm. Kameny váží až 450 g jeden, nosí je v zobáku. Rody Rallina a Sarothrura snášejí bílá vejce, snůšky mohou být velmi variabilní (1-19 vajec). Rallina rubra (Papua Nová Guinea) snáší jedno velké vejce (27% tělesné hmotnosti samice). Chřástalové jsou jediná „polokrmivá“ čeleď, která má zároveň velké snůšky (jako u nekrmivých hrabavých a vrubozobých). Vejce jsou kladena většinou každý den, takahe může snášet v třídenních intervalech. Během dne většinou inkubuje samec, samice inkubuje v noci. Po vylíhnutí mláďata nocují buď ve starém hnízdě, nebo jsou stavěna nová „odpočinková“ hnízda. Rallus limicola (S. a J. Amerika) nosí vejce v zobáku, Porphyrio martinica přenáší v zobáku mláďata. Některé druhy rodu Sarothrura byly pozorovány během přenášení mláďat pod křídlem.

Hlavní znaky: Malí až středně velcí (10 až 60 cm, 30 g až 3,3 kg). Žijí převážně skrytě (často aktivní v noci) na vodě a kolem vod. Vytrvalí letci; několik nelétavých endemitů na ostrovech. Štíhlé tělo, nohy dlouhé a silné; 4 prsty, někdy lemované plovací blánou. Někteří mají na čele kožní štítek. Zobák kratší až dlouhý, většinou silný. Křídla okrouhlá, ocas krátký a měkký, někdy i chybí. Při pelichání neschopni letu. Opeření bez struktury. Samci často větší. Zbarvení od černé a tmavomodré po červenou, hnědou a šedou, často se skvrnitou kresbou: Rozšíření: Světové, kromě AN; různé typy mokřadů, vlhké lesy a louky. Někteří jsou tažní. Hnízdní biologie: Často ostře teritoriální, někdy s hnízdními pomocníky. Hnízdo z větviček nebo vodních rostlin na zemi nebo plovoucí, zpravidla ukryté. Vejce: 1 až 4(19), zbarvená variabilně. Sedí oba rodiče 20 až 30 dnů, 1 až 3 snůšky. Vychovávají oba rodiče, vzácně jen samice asi 60 dnů. Potrava: Malí živočichové, semena, plody, vodní rostliny.

Druhy