Čeleď: ibisovití (Threskiornithidae)

Ibisové mají kosmopolitní rozšíření, na severní polokouli se vyskytují do 50° severní šířky. Centrum diverzity je v tropickém pásu. Fosilní záznamy pocházejí z eocénu (60 mil. let). Moderní rody jsou známé už z pliocénu (rody Geronticus a Threskiornis). V Severní Americe jsou známé stejně staré nálezy rod Plegadis. Podle morfologie jsou podobní čápům, nejvíce s rodem Mycteria s dolů prohnutým zobákem (del Hoyo, Elliott, & Sargatal, 1992). Podle DNA analýzy jsou příbuzní spíše volavkám (Ardeidae) a skupině v okolí člunozobce (Balaenicipitidae) (Prum, et al., 2015). Tradičně se dělí na dvě podčeledi (del Hoyo, Elliott, & Sargatal, 1992):
(1) Threskiornithinae – ibisové (Threskiornis, Pseudibis, Geronticus, Nipponia, Bostrychia, Theristicus, Cercibis, Mesembrinibis, Phimosus, Eudocimus, Plegadis, Lophotibis)
(2) Plataleinae – kolpíci (Platalea)
Obě podčeledi lze rozlišit podle celkového tvaru zobáku, který je dolů zahnutý u ibisů a na konci rozšířený u kolpíků. Rod Threskiornis zahrnuje tři blízce příbuzné alopatrické druhy obývající Afriku (T. aethiopicus), Indii (T. melanocephalus) a Austrálii (T. molucca). Posledním druhem je méně příbuzný australský T. spinicollis, u kterého se předpokládá vlastní rod Carphibis. Jeden až tři druhy zahrnuje rod Pseudibis, obývá Indii a JV Asii. U kolpíků se také někdy uvažuje o více rodech (Ajaia, Platibis). Rozšíření odráží fylogenezi skupiny, endemické druhy Jižní Ameriky jsou podle analýzy jaderné a mitochondriální DNA vzájemně příbuznější než ostatní ibisové. Kolpíci jsou příbuzní široce rozšířeným druhům ibisů (Ramirez, Myiaki, & Del Lama, 2013).
Středně velcí ptáci (48-110 cm), u některých druhů jsou samci o něco větší než samice. Tělo je prodloužené, ale kompaktní s relativně dlouhým krkem. Zobák ibisů je přizpůsoben k probírání vody a bahna, nebo škvír v půdě. U suchozemských druhů je zobák kratší (některé druhy rodu Geronticus). Zobák kolpíků je přizpůsoben k filtraci vody za střídavého pohybu hlavy do stran. Nozdry jsou štěrbinovité, umístěné na bázi zobáku. Oči jsou posunuty dopředu, umožňují binokulární vidění. Přesto ptáci využívají spíše taktilní způsob lovu. Holá místa na těle (líce, krk a zátylek) se vyskytují u ibisů, nejnápadnější u rodu Threskiornis. Holá místa včetně zobáku a nohou mohou být výrazně zbarvena. Mají poměrně dlouhé nohy, spodní část tibiotarsu je holá. Tři prsty směřující vpřed jsou spojeny malou blánou. U rodu Plegadis je na prostředním prstě přítomen hřebínek.
Pohyb je poměrně rychlý, a to i ve skalnatém terénu (G. eremita, S. Afrika). Většina druhů umí sedět na větvi. Křídla jsou relativně dlouhá a široká, ocas je krátký a klínovitý. Let je rychlý, většinou „veslují“. Kolpíci létají pomaleji než ibisové, ale rychleji než volavky. Často využívají klouzavý let. Druhy, které jsou gregarické obvykle formují hejna do tvaru „V“ nebo létají v jedné řadě. Ostatní létají v kompaktním hejně. Zbarvení se mezidruhově výrazně liší, ale obě pohlaví bývají zbarvena podobně. U nočních druhů je častější tmavá spodina, aby neplašili kořist. U denních druhů je tomu naopak. U kolpíků a ibisů rodu Threskiornis se liší zbarvení v hnízdní a mimohnízdní sezóně. Šat mláďat je většinou tmavší než u dospělých jedinců, u Theristis caudatus (J. Amerika) je to opačně.
Obývají především tropické oblasti, ale zasahují i do mírného pásu. Nejčastěji se vyskytují v mokřadech různých typů, preferují stojaté vody. Na pobřeží se nejčastěji vyskytují v říčních deltách. Některé druhy obývají vodní toky v lesích (Bostrychia rara, Afrika; B. olivacea, Afrika; Lophotibis cristata, Madagaskar; Mesembrinibis cayennensis, J. Amerika). V zaplavovaných lesích se vyskytuje Phimosus infuscatus (J. Amerika). Suché biotopy obývá G. eremita - skály, G. calvus (J. Afrika) – travnaté porosty, Bostrychia carunculata (V Afrika) – vřesoviště až do 4 000 m n. m., Theristicus caudatus (J. Amerika) - pampy, Theristicus melanopis (J. Amerika) – „puna“ do 5 000 m n. m., Plegadis ridgwayi (J. Amerika) – „puna“ do 5 000 m n. m., Bostrychia olivacea (Afrika) – horské lesy. Ostatní druhy obývají nižší nadmořské výšky a převážně mokřady. Některé druhy jsou značně gregarické, především rody Threskiornis, Geronticus a Eudocimus. Ostatní buď vytvářejí pouze menší hejna, nebo jsou solitérní (Cercibis oxycerca, J. Amerika; Mesembrinibis cayennensis; Pseudibis davisoni, JV Asie). Většinou aktivují ve dne, kolpíci mohou mít noční aktivitu. Všichni kolpíci a část ibisů hledají potravu v mělkých vodách. Hlavní potravou těchto druhů je vodní hmyz, měkkýši a korýši. Suchozemské druhy se živí především hmyzem a drobnými obratlovci. Někdy se také živí mršinami, či kradou vejce ostatním ptákům. Celkem bylo u brodivých popsáno 38 typů potravního chování, ibisové a kolpíci využívají spíše taktilní metody. Suchozemské druhy „šťourají“ mezi kameny, nebo je otáčejí (Geronticus calvus). Mesembrinibis cayennensis loví s pomocí křídel, podobně jako některé volavky. Malé rozdíly v technice lovu jednotlivých druhů mohou výrazně snížit mezidruhovou kompetici. Řada druhů loví ve velkých hejnech, ale pouze pokud je potrava koncentrovaná na jednom místě.
Většina ibisů a kolpíků hnízdí v koloniích, často společně s dalšími vodními ptáky. Kolonie jsou obvykle na stromech, keřích, v trávě nebo jen na holé zemi (např. Geronticus eremita). Některé druhy hnízdí solitérně (např. Lophotibis cristata). Platalea flaviceps (Austrálie) hnízdí solitérně i koloniálně. Tropické druhy hnízdí nepravidelně, v mírném pásu hnízdí sezónně. V tropickém pásu hraje při načasování hnízdění hlavní roli potravní nabídka. Jsou monogamní, námluvy zahrnují řadu projevů, které se pravděpodobně vyvinuly z loveckých technik. Páry nejsou trvalé. Hnízdo staví obě pohlaví, jako obvykle staví samice a samec nosí hnízdní materiál. V rámci kolonie jsou snůšky synchronizované. Samice snáší 2-5 vajec, doba inkubace trvá 20-31 dní. Sedí obě pohlaví. U druhů Threskiornis aethiopicus, Plegadis falcinellus a Platalea ajaja (stř. a J. Amerika) rodiče zasedají na vejce až po ukončení snůšky. U druhů Bostrychia rara (Afrika) a Plegadis falcinellus samec sedí ve dne a samice v noci. Mláďata se líhnou semi-altriciální a nidikolní, mohou být pokryta prachovým peřím nebo holá. Mláďata Bostrychia hagedash (Afrika) mají pozůstatek drápů v křídlech. Po několik týdnů jsou mláďata hlídána rodiči, později zůstávají v hnízdě sama. Vzletnosti dosahují v 20-56 dnech. Zpočátku běhají mláďata s rodiči, kteří je dokrmují. Mláďata pohlavně dospívají ve 2-4. roce života.

Hlavní znaky: Středně velcí až velcí (48 až 110 cm) dlouhonozí ptáci s dlouhým výrazně modifikovaným zobákem; lžicovitý zobák kolpíků, štíhlý a dolů zahnutý zobák ibisů. Středně dlouhý krk, v letu natažené. Rovný let; křídla široká a zaoblená. Krátký ocas, přední prsty mají u kořene plovací blánu. Někteří s lysými místy na obličeji nebo na hlavě; jiní mají chocholku. Rozšíření: WP, EP, AF, OR AU, NA, NT; roviny, savany, močály a okraje jezer. Některé druhy kočovné, jiné tažné. Hnízdní biologie: Hnízda většinou v koloniích, na zemi, v křovinách nebo na stromech. Vejce: 2 až 5, bílá nebo modravá, částečně skvrnitá. Sedí většinou jen samice asi 20 - 31 dnů; 1 hnízdění. Mláďata krmivá, vzletná po 20 až 56 dnech. Potrava: Hmyz, měkkýši, červi a korýši ze země a z vody; vzácně i semena, podle nároku druhů.

Druhy