Čeleď: kulíkovití (Charadriidae)

Kosmopolitní čeleď. Morfologická podobnost kulíků s jespáky byla častou příčinou jejich řazení ke slukovitým (Scolopacidae). Podle morfologie kostry, karyotypu, spermií a zbarvení mláďat jsou však podle některých autorů příbuzní spíše rackům (Laridae) a rybákům (Sternidae) (del Hoyo, Elliott, & Sargatal, 1996). Na základě analýzy DNA jsou příbuzní tenkozobcům (Recurvirostridae) a ústřičníkům (Haematopodidae). Rod Pluvianellus tvoří samostatnou bazální linii dlouhokřídlých (Baker, Pereira, & Paton, 2007). Tradičně jsou členěni do tří podčeledí:
(1) Vanellinae (Vanellus, Erythrogonys)
(2) Charadriinae (Pluvialis, Charadrius, Elseyornis, Peltohyas, Anarhynchus, Phegornis, Oreopholus)
(3) Pluvianellinae (Pluvianellus).
Moderní rody čeledi se vyvinuly pravděpodobně již v eocénu (40 mil let.), ale zatím jsou akceptovány moderní rody pouze z oligocénu (30 mil. let) - Vanellus, Charadrius. Jedna teorie předpokládá vznik čeledi na jižní polokouli, kde se nachází dnešní centrum rozšíření. Další studie uvádí, že rod Pluvialis naopak kolonizoval tundru a oddělil se od ostatních již před radiací kulíků. Místem vniku rodu by pak byla severní polokoule. Čejky představují skupinu blízce příbuzných druhů, nejvíce druhů se vyskytuje v Africe. Rod Pluvianellus vzhledem připomíná kameňáčky (rod Arenaria) a je v mnoha ohledech odlišný od obou podčeledí (například má vole). Na základě recentní analýzy DNA je řazen ke štítonosům (Chionidae) (Baker, Pereira, & Paton, 2007).
Jednotlivé podčeledi mají svůj charakteristický tvar, jsou to malí až středně velcí ptáci (12-38 cm). Mají zakrnělý nebo chybějící zadní prst, spíše krátký zobák a středně dlouhé nohy. Rod Anarhynchos (Nový Zéland) má zobák zahnutý do strany a rod Phegornis (Andy) má zobák spíše prohnutý směrem nahoru. Mají velké oči, kromě rodu Pluvianellus (J. Amerika). Potravu loví všechny druhy vizuálně, většinou sezobáváním z povrchu. Rod Pluvialis (Arktida) často vytahuje červy ze země. Rod Pluvianellus se nepohybuje jako ostatní kulíci („run and stop“), ale za pomalé chůze se rozhlíží po kořisti kolem sebe a naklání přitom hlavu podobně jako domácí kur. Často mají soumračnou aktivitu, oproti Scolopacidae mají v sítnici více tyčinek. Nemají pohyblivou koncovou část zobáku, Herbtsova tělíska jsou v zobáku rozmístěna náhodně. Rod Phegornis má poměrně dlouhý zobák a využívá ho k „sondování“ substrátu podobně jako Scolopacidae. Rod Anarhynchos zasunuje zobák ze strany pod kamínky a otáčí je, nebo v bahně pohybuje zobákem ze strany na stranu. Svalnatý žaludek je u všech druhů dobře vyvinutý (v poměru k ostatním částem traktu). Rod Pluvianellus má jako jediný vole, slouží k přenášení potravy mláďatům. Mají dobře vyvinuty solné žlázy, sladkovodní druhy (například čejky) mají tyto žlázy malé. Nohy jsou dlouhé pouze u některých čejek (V. crassirostris, Afrika), které žijí podobným způsobem života jako ostnáci (Jacanidae). Čejky mají často chocholku (V. vanellus, Eurasie), lícní „vaky“ (V. albiceps, Afrika) nebo křídelní ostruhy (V. armatus, Afrika). Ostruhy slouží k soubojům. Rody Charadrius a Pluvialis mají křídla dlouhá a špičatá, Vanellinae a Phegornis mají křídla zakulacená. Létací svaly jsou dobře vyvinuty.
Zbarvení kulíků je různé, obecně jsou barevnější než zástupci čeledi Scolopacidae. Přesto si zachovávají kryptické zbarvení. Pohlavní dimorfismus je malý, samci jsou většinou barevnější než samice. Výjimkou je Charadrius morinellus (Eurasie: Arktida), kde je samice pestřeji zbarvena než samec. Zbarvení v předhnízdním období je u samců pestřejší, rod Pluvianellus má v době páření výrazněji zbarvenou duhovku. Některé severně hnízdící druhy mají v hnízdním období tmavé břicho (optická komunikace, hrozba predátorům). Nedospělí jedinci se příliš neliší od adultních, svatení šat je pestřejší. Pelichání letek probíhá na zimovištích. Pelichání je postupné, sekundární letky začínají pelichat v době, kdy je polovina ručních letek přepelichána. Celý proces trvá 3-5 měsíců. Rod Pluvialis nemá kompletní pelichání každý rok. Nemají dimorfismus ve velikosti, na rozdíl od čeledi Scolopacidae.
Obývají široké spektrum biotopů, včetně vnitrozemí. Většinou se vyhýbají skalnatým břehům, kromě Ch. novaeseelandiae (Nový Zéland). Často se hnízdní biotop výrazně liší od zimoviště. Rody Charadrius a Pluvialis hnízdí v tundře, ale v mimohnízdním období obývají bahnité pobřeží. Ch. morinellus hnízdí v tundře, ale zimuje na slaništích. Rod Pluvialis je především tundrový. Některé druhy rodu Charadrius (např. Ch. ruficapillus, Austrálie) obývají slaniště v hnízdním i mimohnízdním období. Rezidentní jsou tropické druhy (např. Ch. wilsonia, stř. a J. Amerika). V místě sympatrického výskytu jsou rozrůzněni loveckými taktikami a také výběrem biotopu. Ve stepích žije Vanellus gregarius (Asie) a V. leucurus (Asie). Druhý zmíněný druh však potřebuje vodní zdroje. V. vanellus (Eurasie) je specialista na podmáčené louky. Na zimovištích kulíci využívají vyšší přílivovou zónu než jespáci (Calidris sp.). Nocují většinou přímo v místě, kde sbírají potravu. Neumí sedět na větvi, kromě P. squatarola (Holarktida), který někdy zimuje v mangrove. Často jsou gregaričtí, obzvláště v mimohnízdním období. Migrují sami nebo v hejnech, kde je složitá hierarchie. V hnízdním období nejsou většinou gregaričtí. Teritoriální chování lze sledovat v průběhu celého roku, ale nocují společně. Mají denní i noční aktivitu, často v závislosti na přílivu a odlivu. V. vanellus žere v noci pouze za úplňku. Mají speciální obranný systém proti predátorům, pro jednotlivé druhy predátorů mají různé výstražné hlasy (V. chilensis, J. Amerika). Živí se většinou drobnými bezobratlými. Kromě rodů Anarhynchus a Pluvianellus loví všechny druhy optickým způsobem. Denní aktivita často záleží na aktivitě kořisti. Často se živí korýši, měkkýši a červi. Tropické druhy mají nižší metabolismus.
Hnízdí podle trofických podmínek, většina druhů je monogamních. Někteří samci V. vanellus, P. apricaria a Ch. asiaticus mají tendenci k simultánní polygynii, ale většina populace je monogamní. Ch. alexandrinus je často sekvenčně polyandrický, Ch. montanus (S. Amerika) a Ch. mongolus (Asie) jsou také sekvenčně polyandričtí se systémem „rychlých“ snůšek („multiple-clutch system“). Samci v těchto případech zajišťují veškerou inkubaci a péči o mláďata u první snůšky, druhou snůšku inkubuje samice. Podobný systém je také u Ch. morinellus, ale samice se o inkubaci vůbec nestará. Samci si v období kopulace hlídají samice. U monogamních druhů inkubují obě pohlaví, ale samice opustí rodinu před vzletností mláďat. Většinou jsou teritoriální a solitérní. V. vanellus a Ch. alexandrinus vytváří semikolonie. V. gregarius (Asie) hnízdí koloniálně, kolonie zahrnují do 20 párů. Rod Pluvianellus zahání příslušníky stejného druhu zajímavým způsobem. Přiblíží se k jedinci, postaví se vedle něj a začne se ozývat. Nestaví nápadné hnízdo, výjimkou jsou čejky hnízdící v mokřadech. Nejčastěji je hnízdo jen jamka v zemi nebo mezi kameny. Samice snáší 2-4 vejce. Pokud je v hnízdě více vajec, pak se jedná o snůšku dvou samic. Doba inkubace trvá 21-30 dní. Mláďata se líhnou synchronně, jsou prekociální a nidifugní. U arktických druhů je rodiče v prvních týdnech zahřívají, na rozdíl od Scolopacidae. Rod Pluvianellus snáší pouze dvě malá vejce. Mláďata jsou nidikolní a méně vyvinuta.

Hlavní znaky: Malí až středně velcí, zavalití ptáci s tlustým krkem a velkýma očima (14 až 41 cm, 34 až 296 g). Silný, spíše krátký a rovný zobák. Křídla dlouhá, zašpičatělá; někteří s ostruhou na bázi ruční části. Rychlí a dobří letci. Ocas krátký, nohy střední až delší, zadní prst je redukován nebo chybí. Rychle běhají. Opeření kontrastní, a to černé, bílé, šedé, hnědé, žluté a zelené. Samci často pestřejší. Rozšíření: Světové kromě AN; otevřená krajina při pobřežích nebo ve vnitrozemí. Většina druhů přísně tažných. Hnízdní biologie: Monogamní, polyandričtí nebo polygamní. Hnízdo jen kotlinka. Vejce: 4 (vzácně 2 až 5), maskovaná. Sedí samec, samice nebo oba, 18 až 38 dní; 1 až 3 hnízdění. Nidifugní mláďata jsou vzletná po 21 až 42 dnech. Potrava: Bezobratlí, některé druhy i rostlinná potrava.

Druhy