Čeleď: slukovití (Scolopacidae)

Kosmopolitní čeleď. Fosilní záznamy pocházejí z pozdního eocénu (40 mil. let). Často jsou řazeny jako sesterská skupina kulíků (Charadriidae). Podle DNA analýzy patří mezi blízké příbuzné písečníci (Thinocoridae). Slukovití prošli v průběhu starších třetihor mohutnou radiací. Z této doby jsou známy již moderní rody Tringa a Limosa. Lyskonozi (Phalaropodinae) jsou často řazeni do vlastní čeledi. V dnešním pojetí je čeleď členěna na 6 podčeledí (del Hoyo, Elliott, & Sargatal, 1996):
(1) sluky, Scolopacinae (Scolopax)
(2) bekasiny, Gallinagininae (Coenocorypha, Lymnocryptes, Gallinago, Limnodromus)
(3) vodouši, kolihy a břehouši, Tringinae (Numeniini: Limosa, Numenius, Bartramia, Tringini: Tringa, Xenus, Actitis, Heteroscelus, Catoptrophorus, Prosoboniini: Prosobonia)
(4) kameňáčci, Arenariinae (Arenaria)
(5) jespáci, Calidrinae (Aphriza, Calidris, Eurynorhynchus, Limicola, Micropalama, Tryngites, Philomachus)
(6) lyskonozi, Phalaropodinae (Steganopus, Phalaropus)
Nejprimitivnější jsou pravděpodobně sluky, jsou někdy řazené společně s bekasinami do vlastní čeledi. Postavení rodu Limnodromus (Holarktida) je dodnes sporné. Tringinae jsou pravděpodobně polyfyletická skupina, recentní studie ukazují příbuznost rodů Tringa, Xenus, Heteroscelus, Actitis a Catoptrophorus s Phalaropodinae (Pereira & Baker, 2005). Rody tribu Numeniini jsou pravděpodobně nepříbuzné, pravděpodobně patří mezi nejstarší slukovité. Postavení rodu Prosobonia je dodnes zcela neznámé, mezi Tringinae jsou řazeni podle morfologických podobností. Phalaropodinae jsou monofyletičtí, oba rody jsou sesterské. Calidrinae jsou pravděpodobně také monofyletičtí, všechny rody jsou příbuzné rodu Calidris („praví jespáci“). Některé druhy rodu Calidris jsou často od rodu oddělovány (C. ferruginea). Aphriza virgata (Aljaška) je odlišná od ostatních jespáků, neboť nemá rhynchokinetickou lebku. Většina druhů čeledi hnízdí v arktické oblasti, jejich vznik úzce souvisí s glaciály. V období mezi glaciály kolonizovali zbytek světa (del Hoyo, Elliott, & Sargatal, 1996).
Slukovití jsou malí až středně velcí ptáci (12-66 cm), adaptováni k lovu v mělké vodě a v bahnitých březích. Dobře běhají, umí také plavat. V porovnání s kulíky mají menší oči, delší zobák a nohy. Jsou spíše taktilní lovci. V rámci čeledi existuje značná variabilita ve zbarvení. Sluky a bekasiny jsou krypticky hnědě zbarvené. Zbarvení těla vodoušů je většinou kryptické, spodina bývá světlejší. Jespáci jsou krypticky zbarveni, kromě samců rodu Philomachus v hnízdním období. Pelagičtí lyskonozi jsou pestře zbarveni, nohy mají poměrně krátké s plovacími lemy. Bazální plovací blánu mají některé druhy rodů Calidris (C. semipalmatus, C. pusilla, C. mauri), Micropalama himantopus (Nearktida), Tringa guttifer (Sachalin), Catoptrophorus semipalmatus (Nearktida), Limosa a Xenus cinereus (Eurasie). Rod Tringa má blánu pouze mezi dvěma vnějšími prsty. Zadní prst je v různé míře vyvinut nebo redukován. Zobák je různě dlouhý, podle potravní ekologie druhu. Rod Numenius má zobák dolů zahnutý, rody Xenus a Limosa mají zobák mírně prohnutý nahoru. Zobák obsahuje velké množství herbstových tělísek, která jsou často uspořádána do pruhů na konci zobáku. Většina druhů má rhynchokinetickou lebku, špička zobáku se může rozevírat, aniž by se spodní čelist oddálila od horní. Kořist je pak do trávicího traktu dopravena jazykem (krátkozobé druhy), nadhozením (dlouhozobé druhy) nebo využívají kapilární jevy (rod Phalaropus). Poslední způsob funguje asi takto: za mírně otevřeného zobáku je voda s potravou nasávána do ústní dutiny, poté se zobák rychle zavře a vypudí pozřenou vodu, potrava zůstane uvnitř. Jedná se o speciální způsob filtrování. Druhy se zahnutým zobákem mají krátký jazyk. Zahnutý zobák slouží ke „šťourání“ mezi kamínky, rovný zobák slouží spíše k lovu v měkkém substrátu. Kameňáčci mají zobák u báze poměrně vysoký, na konci zašpičatělý. Slouží k převalování kamínků. Rod Eurynorhynchus (Čukotka) má zobák na konci zploštělý, podobně jako kolpíci. Potravu získává speciálním způsobem filtrace. Rozšířený zobák má také rod Limicola (Eurasie). Densita čípků oka je větší než densita tyčinek. Zorné pole dosahuje plných 360°, jedná se o antipredační adaptaci. Mají malá slepá střeva, kde pravděpodobně probíhá bakteriální trávení. Druhy, které se živí tuhou stravou, jako jsou například měkkýši, mají výrazně zvětšený svalnatý žaludek (Calidris maritima, C. canutus, C. tenuirostris, rod Aphriza). Tyto druhy produkují zvláštní typ trusu a produkují vývržky. Ve svalnatém žaludku se nachází výstelka, chránící proti parazitům. Testes u monogamních druhů jsou menší než u polygamních. Solné žlázy chybí slukám a bekasinám. U druhů, které obývají sladké vody, jsou solné žlázy malé. Létací svalstvo je mohutně vyvinuto (m. pectoralis major, m. supracoracoideus), kosti jsou značně pneumatizovány. Let je rychlý, u lesních sluk jsou křídla zakulacená kvůli manévrování. Rod Actitis mává křídly jen v dolní polovině.
Pohlavní dimorfismus ve velikosti je výraznější než u kulíků, samice některých druhů jsou větší než samci. Pohlavní dimorfismus není zřetelný u monogamních druhů (Scolopacinae, Gallinagininae s výjimkou G. Media a Tringinae). Samec jespáka Philomachus pugnax je o 25% větší než samice, lyskonozi mají obrácený dimorfismus. Pelichání letek probíhá každoročně, většinou na zimovišti. Letky pelichají na obě strany od zápěstí. Terciální letky začínají pelichat poté, když je polovina letek přepelichána. Pelichání trvá 2-3 měsíce. V mimohnízdním období jsou jedinci více kryptičtí. Samci jespáka Calidris melanotos mají hrudní vak, sloužící při námluvách. Bílí samci u Philomachus pugnax jsou submisivní. Zbarvení rodu Arenaria je individuálně variabilní. Vnější ocasní pera bekasin jsou silnější, za letu vydávají bzučivý zvuk. Často mají bílý kostřec, slouží jako signál. Mláďata jespáků mají do 10 dnů stáří holé místo na krku, které je protkáno sítí vlásečnic (termoregulace, rodiče je zahřívají).
Obývají širokou škálu biotopů od tropických lesů (Gallinago paraguaiae, J. Amerika) po oceány (rod Phalaropus). Potřebují blízkost vody. Pouze 11 z 86 druhů hnízdí v tropickém pásu. Jednotlivé druhy mají poměrně malé areály. Obývají většinou vnitrozemí, pouze tři druhy hnízdí na pobřeží (Tringa nebularia, T. guttifer, Catoptrophorus semipalmatus). Rod Tringa, někteří zástupci rodů Gallinago a Limicola preferují k hnízdění podmáčenou tajgu, zbytek rodů Gallinago, Limosa a Numenius hnízdí v mokřadech. V mimohnízdním období migrují do tropického pásu. Často jsou v pohnízdním období gregaričtí, hejna bývají smíšená. Živí se bezobratlými nebo drobnými obratlovci a měkkýši. Málo druhů je vegetariánských, většinou pouze na zimovišti.
Mají většinu známých reprodukčních strategií. Některé rody jsou spíše monogamní (Lymnocryptes, Scolopax, Gallinago, Tringa, Limosa, Numenius). Některé monogamní druhy mohou měnit strategii individuálně. Například Calidris alba je většinou monogamní, ale samice může být sekvenčně polyandrická. Většinou samce opouští na začátku inkubace. Polyandrie je známa také u lyskonohů, Actitis macularia, Bartramia longicauda a Tringa erythropus. U lyskonohů se samice snaží monopolizovat samce. Některé samice se v dané sezóně nerozmnožují. U lekových druhů (polygynie) inkubuje a vodí pouze samice (Philomachus pugnax, Gallinago media, Tringytes subruficollis). V rámci Calidrinae je řada druhů monogamních, které jsou zároveň fidelitní a solitérní. Opakem jsou oportunistické druhy vykazující polygamii, nízkou fidelitu a hnízdí v koloniích. U oportunistů záleží reprodukční systém na aktuální abundanci potravy a míře predace. Námluvy většinou zahrnují svatební lety, u rodu Arenaria zcela chybí. Rod Coenocorypha (Nový Zéland) nosí samici dárky. Proti mimopárovým kopulacím („extra-pair copulation, EPC“) se samci některých druhů brání hlídáním samice. Hnízdo bývá jednoduché, často jen jamka v zemi s chudou výstelkou, Calidris bairdii staví poměrně vzhledné hnízdo. Někdy mohou hnízdit na stromech, často v hnízdech jiných ptáků (Tringa ochropus). V hnízdě nebývají více než 4 vejce (fixní snůška), rod Coenocorypha snáší jen 2 vejce. Inkubace začíná až po snesení posledního vejce. Úloha pohlaví při inkubaci záleží na reprodukčním systému. Doba inkubace trvá okolo 3 týdnů. Mláďata se líhnou prekociální a nidifugní. Rodiče mláďata především upozorňují na predátory. Někdy dospělí jedinci opouštějí mláďata ještě předtím, než mláďata shromáždí dostatečné zásoby k migraci.

Hlavní znaky: Malí až velcí bahňáci (13 až 65 cm, 18 až 1040 g). Zobák a nohy středně dlouhé až velmi dlouhé. Samičky větší a s delším zobákem, Opeření hnědé, šedé a rezavé; u obou pohlaví stejné. Hnízdní zbarvení zpravidla odlišné. Rozšíření: Světové, kromě AN; otevřená krajina nejčastěji kolem vod ve vnitrozemí i na pobřeží. Většinou jsou tažní. Hnízdní biologie: Monogamní, zřídka i polygamní. Hnízdo jen kotlinka na zemi, na travních stoličkách, zřídka ve stromových dutinách. Vejce: 4 (zřídka 2 až 3), maskovaná. Sedí samice nebo oba partneři 18 až 30 dnů; 1 až 2 hnízdění. Nidifugní mláďata jsou vzletná po 16 až 50 dnech. Potrava: Různí bezobratlí, vzácně i rostliny.

Druhy