Čeleď: trogonovití (Trogonidae)

Pantropické rozšíření mezi obratníky. Vznik se předpokládá v Africe nebo v J. Americe, kde je dnešní centrum rozšíření. Nejstarší fosílie jsou rodu Apaloderma z Afriky (36-20 mil. let), ale většina záznamů pochází z Evropy (Francie, Švýcarsko). Podle analýzy DNA jsou bazální novosvětské rody Pharomachrus, Euptilotis a Priotelus (Moyle, 2005). Tradičně se dělí do tří podčeledí (del Hoyo, Elliott, & Sargatal, 2001):
(1) Apalodermatinae, Afrika (Apaloderma)
(2) Harpactinae, Asie (Apalharpactes, Harpactes)
(3) Trogoninae, Stř. a J. Amerika (Trogon, Priotelus, Temnotrogon, Euptilotis, Pharomachrus).
Jsou to středně velcí arboreální ptáci (23-40 cm). Na zem sletují pouze za potravou. Zobák je krátký, silný a zahnutý. Ocasní pera jsou na konci často čtvercově zakončena, zvyšují schopnost manévrování mezi větvemi. Nohy jsou krátké a silné, prsty mají heterodaktylní uspořádání. Opeření není v kůži příliš pevně uchyceno, podobně jako u lelků a holubů. V opeření mají zooerytrin, podobně jako ibisové (rod Eudocimus) a plameňáci (Phoenicopteridae). Kvalita zbarvení také závisí na potravě. Jsou nápadně zbarvení, kovový lesk se u vycpaných jedinců brzy ztrácí. Kovové zbarvení je způsobeno morfologickou adaptací per (malé odrazové plošky). Často mají příčně pruhovaná křídla a ocas. Střední pera ocasu jsou často prodloužena, nebo jsou ocasní pera jinak modifikována. Ocas bývá stupňovitý. Na horní čelisti je subterminální zářez, některé druhy mají vroubkované okraje čelisti. Okolo nozder je řada hmatových per. Oči jsou velké, většinou loví ve spodních vrstvách porostu. Tarsus je opeřený, létací a srdeční svalstvo je dobře vyvinuto. Maso trogonů má specifický zápach. Kostra je fragilní. Předžaludek (oesophagus) má silné stěny s kruhovými svaly (důležité při vyvrhování). Pelichání letek je descendentní, probíhá v pohnízdním období.
Obývají především deštné lesy, často se vyskytují ve středním a nižším patře. Mohou obývat také vysokohorské lesy. Některé druhy obývají sekundární porosty a „woodlands“ (Apaloderma narina, Afrika). Asijské druhy jsou striktně lesní. Jsou solitérní a sedentární, neradi létají. Při vyrušení využívají zastrašující pózu (roztahování ocasních per). Prachové koupele byly zjištěny jen u několika druhů. Potravu loví z posedu, nejčastěji pozemní. Potrava je variabilní podle rozšíření a taxonomie. Africké druhy jsou insektivorní, asijské a americké spíše frugivorní. Africké druhy umí „lejskovat“. Stejně jako kukačky často žerou jedovaté housenky, ale kromě afrických druhů nejsou příliš specializovaní. Americké druhy jsou společně s kotingami (Cotingidae) a tukany (Rhamphastidae) nejvýznamnějšími distributory semen plodů. Mláďata jsou krmena převážně hmyzem.
Samci jsou teritoriální, během obhajoby teritoria jsou velmi agresivní. Přestože jsou monogamní, samci vytváří skupiny, kde tokají před více samicemi („parlament“). Nejedná se o pravé leky, právě díky monogamním svazkům. U některých druhů byl zjištěn vychýlený poměr pohlaví ve prospěch samců (např. Trogon elegans, stř. Amerika). Mají také svatební lety, které předcházejí kopulaci. Dutinu nachází samec, „kolaudaci“ provádí samice. Samice snáší 2-4 vejce, s inkubací začíná až po snesení posledního vejce. Při inkubaci se střídají oba partneři. Doba inkubace trvá 16-17 dní, mláďata se líhnou holá a slepá, jsou krmena oběma rodiči po dobu 15-30 dní.

Druhy