Čeleď: tučňákovití (Spheniscidae)

Vyskytují se na jižní polokouli, všichni zástupci jsou aquatičtí a nelétaví. Celá skupina je díky adaptacím na aquatický způsob života značně uniformní. Nohy jsou posunuty do zadní části těla, mají hydrodynamický tvar těla. Nohy jsou silné, ocas je většinou krátký s tuhými pery. Podle Bergmanova pravidla se tělesné rozměry zvětšují směrem k pólu (největší druh: Aptenodytes forsteri: 95 cm, 9-15 kg, nejmenší druh: Eudyptula minor: 45 cm, 1 kg). Výjimkou je široce rozšířený menší druh Pygoscelis papua. Gradient ve velikosti bývá obvykle vysvětlován rozdílnou potravní nikou. U tučňáků jsou samci o něco větší než samice, nejnápadnější pohlavní dimorfismus je u rodu Eudyptes. Zobák je pokryt rohovitými pláty, tvar zobáku odráží potravní specializaci (dlouhý a tenký u rybožravých druhů, silný a krátký u planktonožravých druhů). Oči jsou upraveny především k vidění pod vodou (sítnice je velmi citlivá na světlo), pod vodou jsou přetaženy mžurkou. Na souši je citlivá sítnice chráněna extrémně stažitelnou zorničkou, u druhů žijících na ledu se dokáže zmenšit na nepatrný otvor (A. forsteri). Čočka se dokáže deformovat až o 30 dioptrií. V různé míře je vyvinut čich (u ostatních ptáků jen zřídka). Tučňáci prakticky nepřijdou do styku se sladkou vodou, proto pijí mořskou vodu. Vzhledem k tomu, že jako ostatní ptáci mají velmi nevýkonné ledviny, vyvinuly se u nich výkonné supraorbitální (solné) žlázy. Koncentrovaný roztok soli vytéká z nozder.
Zbarvení dospělých jedinců má základní rysy velmi podobné: spodina bílá, vrch těla tmavý. Světlá spodina umožňuje tučňákům moment překvapení při lovu ryb pod nimi, tmavý vrch těla ztěžuje predátorům nad nimi lokaci jedince. Mezidruhové rozdíly jsou nápadné ve zbarvení hrudi a hlavy.
Opeření těla je prakticky souvislé (chybí nažiny), pouze hnízdní nažina bývá vyvinuta. Dospělí tučňáci nemají prachové peří. Tělo je hustě pokryto tuhými „krovkami“ (osten je na konci plochý), paosten je výrazně vyvinut a nese hustou prachovou část. Délka per souvisí s geografickým rozšířením, nejdelší pera má Pygoscelis adeliae (Antarktida) a nejkratší Spheniscus mendiculus (Galapágy). Délka per u Pygoscelis papua závisí na tom, kde populace hnízdí. Pelichání probíhá najednou (jednou do roka), většinou po období hnízdění (výjimka u S. mendiculus). U A. patagonicus je hnízdní cyklus kratší než 1 rok, proto někteří jedinci pelichají před a ostatní až po vyhnízdění. Mladí jedinci pelichají dříve než adultní. Pelichající tučňák nevstupuje do vody, hladoví a čeká, až mu plně doroste druhá generace per. Ta je ještě před vypelicháním založena pod starou generací. Pelichání trvá u velkých druhů (Aptenodytes forsteri) 5 týdnů, u nejmenších (Eudyptula minor) 10 dní. V období před pelicháním vytváří tučňáci velké zásoby tuku, při pelichání může jedinec ztratit až 45% tělesné váhy (A. forsteri). Prachové opeření mláďat je velmi husté, s výjimkou rodu Aptenodytes (neoptile je poměrně řídké, záhy se vymění za hustější mesoptile). Do adultního šatu tučňáci vstupují při druhém pelichání (2. rok).
Termoregulace je udržována nejen opeřením, ale také silnou tukovou vrstvou. Díky tomu jsou tučňáci odolnější spíše zimě než horku. Na souši se ochlazování děje dvěma způsoby, přes holá místa na hlavě a nohou (rod Spheniscus) a zrychleným dýcháním (rod Eudyptes). Antarktické druhy mají naopak hustě opeřené nohy a hlavu (A. forsteri, P. adeliae). Proti přehřátí brání jedince vrstva ohřátého vzduchu v prostoru mezi peřím a kůží. Další adaptací je vaskularizace křídel, tučňák může nastavením křídel od těla a vzpřímením per zvyšovat výdaje tepla. Druhy v chladnějších oblastech mají křídla kratší, s delšími pery. Další úlohu hraje zbarvení, tmavá záda při nastavení slunečním paprskům absorbují více tepla. U druhu A. forsteri jsou navíc známé behaviorální adaptace, v chladném období jedinec stojí pouze na tarsech, opřen o ocas. Díky tomu dochází k minimalizaci ztrát tepla kondukcí při kontaktu s chladným podkladem.
Oproti létajícím ptákům nemají tučňáci pneumatizované kosti (adaptace k potápění). Nohy jsou opatřeny plovací blánou, zadní prst je značně redukován. Nohy nejsou využívány k pádlování, ale společně s ocasem slouží jako kormidlo. Pohyb křídel při plavání připomíná let ptáků. Svaly křídel jsou mohutně vyvinuty, neboť hustota vody značně přesahuje hustotu vzduchu. Kosti konce křídel jsou prakticky nepohyblivé, hlavní pohyb při plavání se děje v ramenním kloubu. Ve vodě se tučňáci pohybují trojím způsobem: (1) plavání po vodní hladině, (2) „létání“ pod hladinou a (3) plavecký styl „delfín“. První typ pohybu je charakteristický nízkou rychlostí (1,5 km/h) a vztyčenou hlavou a ocasem nad hladinou. Druhý typ je využíván při potápění, A. forsteri dosahuje rychlosti až 15 km/h (potápění do hloubky 260 m). Během potápění může být tento druh ponořen až 18 min (průměr 2-8 min). Plavecký styl „delfín“ je efektivní způsob rychlého pohybu po hladině, kdy se tučňák vlnitými pohyby těla dostává v pravidelných intervalech nad hladinu. Tím se snižuje doba, kdy je jedinec vystaven odporu vody, navíc se tučňák při skákání pravidelně nadechuje. Tento způsob pohybu je nejčastěji využíván v případě nebezpečí. Na souši se tučňáci pohybují velmi nemotorně, ve vzpřímené pozici. Na rozdíl od ostatních ptáků chodí po celých chodidlech (ostatní po prstech). Často si při pohybu pomáhají ocasem a zobákem, některé druhy dobře skáčou (Eudyptes chrysocome). Velké druhy (rod Aptenodytes) se často klouzají po ledu na břiše.
Tučňáci obývají různé biotopy, od Antarktidy (P. adeliae, A. forsteri), přes ostrovy jižních moří (P. papua, E. chrysocome, E. chrysolophus), pobřeží Austrálie a Nového Zélandu (E. pachyrhynchus, E. robustus, Eudyptula minor), Afriky (S. demersus), Jižní Ameriky (S. humboldti, S. magellanicus) po rovníkové Galapágy (S. mendiculus). Tučňáci jsou koloniální a většinu času tráví se svým partnerem. Teritoriální chování a námluvy zahrnují řadu významných prvků (kývání hlavou, zvukové projevy apod.). Tučňáci žijící v Antarktidě se živí častěji drobnými korýši než severněji hnízdící druhy (převážně ryby). Rod Spheniscus se živí převážně rybami (Engraulidae), sardinkami apod., rod Aptenodytes loví ryby do velikosti 20 cm. Sexuální dimorfismus u rodu Eudyptes koreluje s velikostí potravy. U rybožravých druhů byl popsán kooperativní lov se savci, ptáky a dravými rybami.
Hnízdění je striktně sezónní, s výjimkou druhů v tropickém pásu. Hnízdí koloniálně, s výjimkou Megadyptes antipodes, u kterého hnízdí jen několik párů na hektar. Hnízdo většinou tvoří mělká prohlubenina v zemi, rod Eudyptulus hnízdí v norách a A. forsteri inkubuje vejce v břišním vaku položené na nohou. Samec obstarává většinu inkubace, potravu mláďatům přinášejí oba rodiče. Mláďata na hnízdě mohou v nepříznivém období pozastavit růst. A. forsteri má nejmenší vejce v poměru k tělu. Velké druhy snáší jedno vejce, ostatní dvě vejce. U rodu Eudyptes přežívá jen jedno mládě, mládě z 2. vejce se líhne jako první (o 20-70% větší než 1. vejce). Je to způsobeno velkými koloniemi, kde 1. vejce obvykle bývá zničeno (agresivita samců, predace). Ostatní rody kladou dvě podobně velká vejce a obě mláďata mají podobnou šanci na přežití. V průběhu inkubace se rodiče nekrmí, proto se střídají v sezení. A. forsteri může hnízdit až 200 km od pobřeží, rodiče podnikají dlouhé výlety za potravou, mláďata jsou krmena sekretem z jícnu, tzv. „mléko tučňáků“. Pokud je málo potravy, rodiče krmí jen větší mládě. Výchova mláďat má dvě fáze: (1) fáze hlídání – jeden rodič odchází za potravou, (2) post-fáze hlídání – oba rodiče odcházejí pro potravu. Mláďata se v druhé fázi seskupují do školek. U A. forsteri je formování školek dáno nízkými teplotami, u ostatních druhů je to dáno spíše predačním tlakem. Při obraně hnízda často pomáhají nehnízdící jedinci („helpers“).

Druhy