Čeleď: hokovití (Cracidae)

Dnešní rozšíření je omezeno na střední a J. Ameriku. Jedná se o velmi starou skupinu, nejstarší nálezy pocházejí ze středního eocénu (50 mil. let). Některé nálezy pocházejí také ze Starého Světa a Severní Ameriky. Pravděpodobně jsou blízcí příbuzní tabonů (Megapodidae). Společně obě čeledi doplňují výskyt ostatních hrabavých, kteří se v těchto oblastech vyskytují omezeně. Hokové se nekříží se zástupci ostatních čeledí, kde je úspěšné křížení poměrně běžné. Křížení se vyskytuje pouze v rámci čeledi a jen v zajetí. Také jsou více stromoví než ostatní čeledi a mají menší snůšky. Vnitřní taxonomie čeledi není dosud vyjasněna, většinou se člení do dvou podčeledí (del Hoyo, Elliott, & Sargatal, 1994):
(1) Penelopinae (čačalaky a guanové) zahrnují rody Ortalis, Penelope, Pipile, Aburria, Chamaepetes, Penelopina a Oreophasis. Zástupci mají kratší pánev, delší zobák, nemají vole, jsou více arboreální a převažujícím sociálním svazkem je sekvenční polygynie.
(2) Cracinae (hokové) zahrnují rody Nothorax, Mitu, Pauxi a Crax. Zástupci mají delší pánev, kratší zobák, mají vole, jsou spíše pozemní a převažujícím sociálním svazkem je monogamie.
Obě skupiny zřejmě propojuje Oreophasis derbianus (Guatemala) s nápadným rohovitým výrůstkem a hlasovým projevem. Rod Ortalis je nejprimitivnějším rodem, je nevýrazně zbarven, malého vzrůstu, nemá chocholku ani hrdelní laloky. Celkově je spíše mimetický. Ostatní rody jsou pestřeji zbarvené a často mají ozdoby na krku a na hlavě.
Jsou středního vzrůstu (42-100 cm), tvarem těla připomínají ostatní hrabavé. Krk je poměrně dlouhý, hlava je malá a často s chocholkou. Zobák je podobný jako u ostatních hrabavých, různé délky. Rod Mitu má zobák u báze rozšířený, slouží při námluvách jako signál. Nohy jsou dlouhé a silné, nejdelší jsou u podčeledi Cracinae. Zadní prst není vyvýšen, je to adaptace pro posed na větvi. Na zemi se pohybují elegantně, krok je dlouhý a rychlý. Letové schopnosti jsou znatelně horší, většinou jen přeletují v případě nebezpečí, během letu jim výrazně pomáhá dlouhý a široký ocas. Nejlepším letcem je rod Pipile. Zbarvení těla je většinou kryptické, často mají ozdoby na krku a na hlavě. Nejvíce kryptický je noční druh Nothocrax urumutum, u kterého samci nemají žádné ozdoby. Kryptické zbarvení bylo původní, ozdoby jsou odvozené. Bílé skvrny jsou nápadné pouze v toku. Sexuální dimorfismus ve zbarvení je různý, nejméně zřetelný je u zástupců podčeledi Penelopinae. Pohlaví u druhu Penelope obscura se liší zbarvením duhovky (samec červená, samice světlá). Samci bývají o něco větší než samice, ale rozdíl není na první pohled nápadný. Pelichání probíhá velmi pomalu, týká se najednou jen několika per. Řada druhů má modifikovanou tracheu (bývá stočená), k vyluzování typických zvuků (obě pohlaví). U rodu Penelope jsou konce letek upravené, za letu produkují v období námluv zvuk. Holá kůže bývá pestře zbarvena, některé druhy mají červené nohy. Na hlavě mají samci řady druhů rohovinové výrůstky. Tyto výrůstky jsou menší u montánních druhů, kde je v noci velmi nízká teplota.
Obývají lesní biotopy, čačalaky mohou obývat vlhké lesy i aridní oblasti (rod Ortalis). Cracinae jsou více specializováni k životu v deštném lese, rody Pipile, Chamaepetes a Aburria obývají hlavně ekotony. Mohou obývat montánní lesy až do 4 000 m n. m. (např. Penelope montagnii), zástupci podčeledi Cracinae jsou spíše nížinné druhy. Často se vyskytují ve skupinách, nejvíce sociální je rod Ortalis. V pohnízdním období občas vytvářejí hejna jednoho pohlaví (Crax fasciolatta). Jsou většinou denní, ale námluvy probíhají za šera. Noční krmení není výjimkou u Pipile pipile (Trinidad). Často se ráno a večer ozývají chóry jednotlivých skupin. Živí se převážně rostlinnou potravou, nejčastěji plody, semeny a listy. Některé druhy pravidelně žerou také termity a jiný hmyz (Mitu tuberosa). Výběr potravy je selektivní.
Hnízdění může probíhat v průběhu celého roku, v mírném pásu je sezónní. Penelopinae jsou často sekvenčně polygynní, Cracinae jsou spíše monogamní. Samci jsou teritoriální, při námluvách využívají hlasové projevy, svatební lety a další specifické chování. Nejvyvinutější námluvy jsou u podčeledi Cracinae, často rozevírají křídla za nápadných hlasových projevů. Ke kopulaci většinou dochází na zemi, Ortalis canicollis se páří ve vrcholcích stromů. Samci mají penis. Na stavbě hnízda se podílí obě pohlaví, u rodu Pauxi staví pouze samice. Hnízdo bývá umístěno ve vidlici stromu. Na zemi hnízdí pouze Ortalis ruficauda a Penelopina nigra. Samice u podčeledi Cracinae obvykle snáší jen dvě vejce, ostatní mohou snášet až čtyři vejce. Vejce jsou nepoměrně velká. Inkubuje pouze samice, doba inkubace trvá 22-34 dní. Líhnutí je spíše synchronní, mláďata se líhnou v prachovém šatě s náznaky letek. Jsou prekociální a opouštějí hnízdo několik hodin po vylíhnutí. Mláďata dobře lezou po větvích. O mláďata se starají oba rodiče, v noci je schovávají pod křídla. Mláďata pohlavně dospívají ve druhém roce života.

Hlavní znaky: Střední až velcí, většinou stromoví kurové (42 až 100 cm, 0,47 až 4,8 kg). Potravu si hledají na zemi. Mají zpravidla chocholku ze vztyčených per nebo jiné ozdoby hlavy. Uzdička a hrdlo lysé, často s kožními laloky. Zobák silný, zahnutý, často lesklá voskovka a zvětšený kořen zobáku. Krátká zaoblená křídla; létají rychle, ale těžkopádně. Dlouhé, silné nohy, chodidla s dlouhými prsty a zahnutými drápy. Dobří běžci. Ocas dlouhý. Samice a samec se poznají často podle zbarvení duhovky. Opeření tmavě hnědé, černé a bílé. Rozšíření: NT a jižní NA; většinou v nížinných lesích. Stálí. Hnízdní biologie: Různá u různých druhů. Hnízdo z větviček na větvích stromů, zřídka na zemi. Vejce: 2 až 3 (vzácně 4), velká a bílá. Samice sedí 22 až 34 dní. Nekrmivá mláďata vzletná za 3 až 4 dny; krmí se drobnými živočichy. Potrava: Většinou semena a plody, někteří i hmyz.

Druhy