Čeleď: kondorovití (Catharidae)
Obývají Nový svět, zjevná podobnost se starosvětskými supy (podobný tvar zobáku, závislost na termálních proudech vzduchu, nevýrazný pohlavní dimorfismus, mrchožravost - guildy) je pravděpodobně konvergencí (Wink, 1995) (Si, Dong, Ma, & Zhang, 2015). Některé výrazné odlišnosti kondorů (nares perviae, částečná redukce zadního prstu, malá blána mezi 2. a 3. prstem, urohydróza, apod.) podporují výsledky DNA hybridizace, která je řadí mezi brodivé (Ciconiiformes). Nejbližším příbuzným kondorů by pak pravděpodobně byl Leptoptilos crumeniferus (Sibley & Ahlquist, 1990). Pozdější analýzy tyto příbuzenské vztahy nepodpořily (Hackett, et al., 2008) (Prum, et al., 2015). Vztahy v rámci skupiny jsou nejasné, jedná se o velmi starou vývojovou linii. Nejstarší záznamy pocházejí z ranného oligocénu (35 mil. let). Recentní rody byly nalezeny ve vrstvách pleistocénu (5 mil. let). Skupina se tradičně člení na velké a malé druhy. V první skupině jsou dva druhy (Gymnogyps californianus, S. Amerika; Vultur gryphus, J. Amerika) vážící až 14 kg. Díky závislosti na termálním proudění vzduchu se vyskytují pouze v horských oblastech. Pravděpodobně nejsou fylogeneticky blízce příbuzní. Podobně také většina menších kondorů je skupina nepříliš příbuzných rodů Coragyps, Sarcoramphus a Cathartes. Druhy v rámci rodu Cathartes vykazují více společných znaků oproti ostatním (např. dobře vyvinutý čich). U druhu Cathartes aura se uvažuje o rozdělení ras do vlastních druhů. Na základě genetické analýzy jsou sesterskými rody Vultur a Cathartes, další monofyletickou skupinou je linie rodů Gymnogyps a Coragyps a Sarcoramphus (Wink, 1995). Kondoři i supi se pravděpodobně vyvinuli z aktivních predátorů, postupnou specializací na mrchožravý způsob života (del Hoyo, Elliott, & Sargatal, 1994).
Mají charakteristický tvar zobáku, zakončený hákovitě zahnutou ramfotékou. Všechny druhy mají holou kůži na hlavě a krku (adaptace k mrchožravosti), ale do mršin se ponořují jen velcí kondoři a rod Coragyps. Dalším možným vysvětlením je termoregulace. Rody Sarcoramphus a Vultur mají na krku kožní lemy. Kondoři létají i několik kilometrů nad zemí, kde teplota klesá k bodu mrazu. Po dosednutí doplňují teplo přes holou kůži. U některých druhů zároveň tato místa slouží jako signál při námluvách, výrazně jsou zbarvena pouze u adultních jedinců. Při termoregulaci hraje výraznou roli také ranní slunění po chladné noci. Kondoři mají o něco nižší bazální metabolismus než stejně velké druhy jiných ptáků. Někteří kondoři mají speciální vzdušné vaky, které slouží jako rezonátory (podobné vaky mají čápi r. Leptoptilos), nejvýraznější jsou u rodu Gymnogyps. Rod Cathartes je díky vyvinutému čichu pionýrským při hledání potravy, ostatní rody jej následují.
Zbarvení bývá většinou tmavé, mláďata jsou ještě tmavší. Bílá pole v křídlech mají rody Gymnogyps a Sarcoramphus. Plocha křídla je velká, spoléhají na kroužení. Většinou vyhledají vzestupné proudění a vyletí do výšky, poté proudění opustí a pomalu ztrácejí výšku, dokud nenarazí na další vzestupné proudy. Potravní zdroje jsou náhodně rozmístěné a proto kondoři podnikají velmi dlouhé výpravy za potravou. Metody způsobu vyhledávání se liší u různých druhů. Druhy, které nemají schopnost čichu, létají vysoko, zástupci rodu Cathartes někdy kopírují lesní porost. Pelichání probíhá postupně v průběhu několika let, dokonce i u malých druhů. Primární letky pelichají postupně dle umístění v křídle, sekundární letky pelichají víceméně náhodně. Nohy jsou poměrně silné, často je používají při krmení. Supové jsou v tomto směru ještě pokročilejší, nohy jsou velmi masivní. Tělesné adaptace ve většině případů slouží k úsporám energie. Vzhledem k tomu, že mršiny jsou poměrně vzácné, jsou kondoři schopni pozřít najednou velké množství potravy (někdy až 2/3 vlastní váhy). S tím souvisí i velké, široce roztažitelné vole. U některých druhů je vole výrazně zbarvené.
Obývají široké spektrum biotopů, vyskytují se také v lesích (na rozdíl od supů). Nejširší niku má Cathartes aura, obývající pouště i husté tropické lesy. Díky člověku svůj areál rozšířil Coragyps atratus, který často (s předchozím druhem) žere zvířata sražená automobily. Naproti tomu, Sarcoramphus papa obývá nedotčené tropické lesy J. Ameriky, zřídka zaletuje i do savany. Na rozdíl od supů nemají výrazné sklony ke shlukování, většina druhů je solitérních. Coragyps atratus ale často žere a přenocuje společně. Vzhledem k tomu, že hlavním zdrojem potravy je maso v různém stádiu rozkladu, jsou kondoři extrémně odolní proti přírodním toxinům, obzvláště proti botulismu. Kromě mršin se hlavně malé druhy přiživují hmyzem a drobnými obratlovci. Pokud se na mršině setká více druhů, nedochází k fyzickému souboji, ale využívají ritualizované výhrůžné postoje. Často hledají potravu na plážích, kde jsou mrtvá těla vyplavena na břeh.
Hnízdní biologie není příliš známa. U druhu Cathartes melambrotus dokonce ještě nebylo donedávna nalezeno hnízdo. Nestaví vlastní hnízdo, hnízdí často pod skalními převisy, nebo ve velkých stromových dutinách. Hnízda zpravidla zapáchají (antipredační funkce). Přesto je predace, obzvláště u menších druhů, hlavní příčinou neúspěšného hnízdění. Hnízdí solitérně, někdy vytváří semi-kolonie, pro kolektivní obranu hnízd. Velké druhy snášejí jen jedno vejce, menší druhy kladou až tři vejce. Inkubují obě pohlaví a o mláďata se také starají oba rodiče. Doba inkubace trvá 32-58 dní, v závislosti na tělesných rozměrech druhu. Mláďata se líhnou opeřená, rodiče je krmí z volete po celou dobu hnízdní péče. Na rozdíl od ostatních dravců nenosí potravu v pařátech. Pohlavní dospělosti dosahují ve 3-6 letech.
Hlavní znaky: Velicí a mohutní mrchožraví ptáci (60 až 130 cm, až 14 kg). Masivní zobák, s oblým zahnutým koncem. U lesních druhů velmi dobrý čich k vyhledávání potravy, takže ostatní druhy přivádějí k mršinám. Hlava lysá, často zbarvená, někdy i s krčními laloky. Kondoři mají krční límec. Jsou velmi dobří plachtaři, křídla dlouhá a široká, rozpětí 1,5 až 3,2 m. Silné nohy a prsty, drápy slabé. Opeření nejčastěji černé nebo hnědé; jeden druh bílý. U kondorů samec větší, u kondora andského má samec na hlavě ještě výrazný hřeben. Pospolitý na místech s potravou a na odpočívadlech; hnízdí však jednotlivě. Rozšíření: NA, NT; různé otevřené biotopy, v tropech i v lesnatých oblastech. Ve vyšších zeměpisných šířkách tažný. Hnízdní biologie: Nestaví hnízdo, klade vajíčka na vyhlédnutých skalních římsách, v polojeskyních nebo jen na zemi. Vejce: 1 až 3. Sedí oba rodiče po 32 až 58 dní; 1 hnízdění. Krmivá mláďata vzletná po 70 až 175 dnech. Potrava: Mršiny a živočišné zbytky.