Čeleď: sokolovití (Falconidae)

Kosmopolitní čeleď. Na první pohled nejsou jednotlivé rody příliš podobné. Obývají širokou škálu biotopů a jejich potravní ekologie se také v rámci skupiny velmi liší (mrchožravost a aktivní lov). Sokolovité dravce spojuje několik významných morfologických i anatomických charakteristik (způsob pelichání od 4. ruční letky, stejní parazité, většinou nestaví hnízdo, stejná struktura skořápky, podobné zbarvení vajec). Někteří autoři považují sokolovité za polyfyletickou skupinu, příbuznou sovám. Moderní analýzy dokazují monofylii skupiny a také příbuznost s papoušky (Psittaciformes) a pěvci (Passeriformes) (Jarvis, et al., 2014) (Prum, et al., 2015). Nejstarší záznamy pocházejí ze spodního eocénu (55 mil. let). Dosud není známo, kde vznikli, k radiaci došlo pravděpodobně na konci miocénu s rozvojem otevřených biotopů (Fuchs, Johnson, & Mindell, 2015). Dnes se centrum diverzity nachází v tropech jižní Ameriky, zahrnující rody Polyborus, Daptrius, Phalcoboenus, Micrastur, Milvago, Herpetotheres, Spiziapteryx a Falco. Výlučně starosvětské jsou rody Polihierax (Afrika, JV Asie) a Microhierax (JV Asie). Rod Falco je kosmopolitní (39 druhů). Čeleď je členěna do dvou podčeledí:
(1) Polyborinae (Polyborus, Daptrius, Phalcoboenus, Micrastur, Milvago, Herpetotheres), staví hnízdo a často jsou mrchožraví.
(2) Falconinae (Polihierax, Microhierax, Spiziapteryx, Falco), nestaví vlastní hnízdo a loví aktivní kořist. Toto členění podpořila i analýza DNA znaků, navíc jsou na bázi vyčleněny rody Micrastur a Herpetotheres (Fuchs, Johnson, & Mindell, 2015).
Někteří sokolovití vzhledem připomínají krahujcovité (jihoameričtí Polyborinae). Velikost těla je variabilní, od nejmenších zástupců rodu Microhierax (15 cm, 35 g) po Falco rusticolus (63 cm, 2 kg). Tělo je štíhlé, krk je krátký (kromě karanča), létací svaly jsou dobře vyvinuté. Tropické druhy jsou nápadněji zbarvené, často mají také různé formy (světlé-tmavé). Nedospělí jedinci bývají hnědě zbarveni, někdy jsou podobní samici. Sexuální dimorfismus ve zbarvení je nápadný u řady druhů (rod Polihierax, poštolky). Rod Micrastur má „uši“ z tuhých per, rod Polyborus má chocholku, rod Phalcoboenus má čepičku, rod Herpetotheres má „chundelatou“ hlavu a krk. Pelichání probíhá zpravidla každý rok. Ruční letky pelichají po dvou, od 4. letky na obě strany, loketní letky pelichají podobně od 5. letky. Rýdovací pera pelichají od středního páru směrem ven, kromě krajních per, která mohou vypadnout kdykoliv v období pelichání. Většina druhů Falconinae má tmavou duhovku, kromě F. rupicoloides. Barva duhovky se může měnit s věkem, Daptrius ater má v mládí duhovku tmavou a později se vybarví do červena. Většina druhů má holá místa zbarvena žlutě, výjimkou je například Falco vespertinus. Nozdry jsou oválné (Falconinae) nebo štěrbinovité (rod Daptrius). Většina druhů rodu Falco má výrazný „vous“. Zobák je velmi ostrý a hákovitě zahnutý, méně u mrchožravých druhů rodů Daptrius a Phalcoboenus. Rod Polyborus má zobák laterálně zploštělý, rod Herpetotheres má zobák podobný rodu Falco, ale bez „zejku“. „Zejk“ postrádají všichni zástupci podčeledi Polyborinae. Velikost zobáku se většinou liší v rámci pohlaví, samci mají zobák delší. Prostřední dráp je u druhů, které chytají ptáky prodloužen, podobně jako u krahujce (Accipiter nisus). Savco- a hmyzožravé druhy mají tento prst kratší. Drápy bývají velmi ostré, zahnuté. Zástupci podčeledi Polyborinae mají většinou drápy málo zahnuté a tupé (rody Polyborus a Phalcoboenus). Výjimkou je rod Daptrius s ostrými drápy. Rod Herpetotheres má na nohou velké hexagonální štítky, na obranu před hadím uštknutím. Druhy, které loví ptáky, mají retikulární uspořádání podotheky. Mají výborný zrak, typicky fixují kořist pohupováním a získávají tím přehled o vzdálenosti. Mají dvě žluté skvrny, rod Milvago má jen jednu (primitivní stav). Druhy, které loví v nejasném osvětlení, mají velké oči (F. subbuteo). Hlavním smyslem je zrak, potravu nedokážou lovit podle sluchu, kromě lesních sokolů (rod Micrastur). Zástupci podčeledi Polyborinae létají spíše pomalu, praví sokoli létají velmi rychle. Křídla jsou u rodu Falco delší a špičatá, kromě lesních druhů (F. punctatus, Mauritius; F. novaeseelandiae, Nový Zéland). Tyto druhy mají také delší ocas, u poštolek je ocas také dlouhý. Termální proudění je využíváno při kroužení, svatebních letech apod. U poštolek je častým způsobem lovu třepotání. Polyborinae se na zemi pohybují velmi rychle, mají delší nohy než Falconinae.
Falconinae nestaví hnízdo, téměř všichni jsou monogamní. Polygynie byla zjištěna u F. tinnunculus, F. columbarius a F. peregrinus. Hnízdí většinou solitérně, 10% druhů je koloniálních (např. F. vespertinus, F. naumanni, F. eleonorae - Eurasie). Hnízdí většinou sezónně, dokonce i tropické druhy. Snůška je variabilní, inkubuje převážně samice. Samec přináší potravu. Mláďata jsou semialtriciální a nidikolní. Dřívější snůšky obsahují jiný poměr pohlaví než pozdní snůšky. Malé druhy mohou hnízdit v následujícím roce, u velkých druhů je maturace zpožděna.

Hlavní znaky: Drobní až velcí denní lovci (15 až 63 cm, 0,035 až 2 kg). Silný hákovitý zobák; nozdry v lysém ozobí; lysý oční kroužek. Velmi často výborné prostorové vidění. Krátký krk. Nohy středně dlouhé až dlouhé, běháky neopeřené. Silné prsty s ostrými drápy. Let velmi rychlý a obratný. Křídla středně velká a zúžená; ocas spíše delší. Opeření variabilní, svrchní strana zpravidla prostá, spodina páskovaná. Samci zpravidla hezčí a větší než samice. Rozšíření: Světové, kromě AN. Mnohé, zejména holarktické, druhy táhnou. Hnízdní biologie: Hnízdí jednotlivě nebo v koloniích; hnízdo z větví na stromech nebo na skalách; využívají i stará hnízda havranovitých. Vejce: 2 až 6. Zpravidla sedí samice asi 25 až 49 dní; 1 hnízdění, často po léta na stejném místě. Samec obstarává potravu, samice krmí asi 25 až 49 dní na hnízdě, pak ještě asi 14 až 60 dní. Potrava: Nejrůznější živá zvířata usmrcují drápy, výjimečně mrchožrouti (čimangové).

Druhy