Čeleď: sovovití (Tytonidae)

Kosmopolitní rozšíření, bez severní Holarktidy. Fosilní nálezy pocházejí z paleocénu (60 mil. let). V paleogénu byla čeleď druhově bohatší. Rod Tyto má nejstarší záznamy ze středního miocénu. Dělí se do dvou podčeledí: (1) Tytoninae (Tyto) a Phodilinae (Phodilus).
Středně velcí ptáci (23-57 cm), mají výrazný faciální disk, sloužící jako parabola. Vyústění zvukovodů je mírně asymetrické. Zbarvení těla je většinou zespodu světlé, svrchu tmavší. Samice jsou větší než samci, mají také větší skvrny v křídlech a na ocase. Mají zygodaktilní nohu s vratiprstem, dráp 3. prstu má hřebínkovitou hranu. Nedospělí jedinci jsou tmavší než adultní. Mají noční aktivitu, nejčastěji loví podle sluchu. Největší oči mají australské druhy (T. tenebricosa, T. multipunctata). Let je neslyšný, podílí se na tom tři adaptace opeření: (1) hrana vnějšího praporu letek je hřebínkovitá, (2) hrana vnitřního okraje je zakončena jemnými „vlasovými“ strukturami, (3) letky mají „plyšový“ povrch. Tyto adaptace slouží k redukci turbulencí a optimalizují laminární proudění vzduchu. Jsou to dobří letci, často krouží. Rod Phodilus má po stranách hlavy „ouška“, faciální disky jsou výrazně oddělené. Pelichání je odlišné od Strigidae, letky a rýdovací pera se u mladých jedinců vyměňují postupně po dobu 2-3 let. U adultních jedinců se vyměňují v průběhu dvouletého cyklu. Tropické druhy mají cyklus jednoletý. Během prvního pelichání letek se obvykle nahrazuje pouze 6. letka, při druhém 2-4 letky na obou stranách. Načasování pelichání je závislé na potravní nabídce. Obývají primárně deštný les až k horní hranici lesa. T. alba je kosmopolitní, je limitována pouze nabídkou potravy. T. capensis (Afrika) obývá mokřady v horách. Rod Phodilus (Starý svět) je lesní specialista. Noční aktivitu má většina druhů, jsou solitérní a teritoriální. Lesní druhy jsou více teritoriální než druhy otevřenějších biotopů. Mají nápadné hlasové projevy, většinou zahrnují různé „skřeky“. Živí se většinou drobnými savci, obzvláště v mírném pásu. V době nedostaku hlavní kořisti obohacují potravu o alternativní kořist (ptáci, hmyz, plazi apod.). Australské druhy často loví vačnatce.
Sovy mají jinou reprodukční strategii než dravci, mají krátkou sezónu a hodně mláďat (podobně jako pěvci). Nestaví vlastní hnízdo, hnízdí buď na zemi (T. capensis) nebo ve skalních štěrbinách, na budovách (T. alba) nebo ve stromových dutinách (rod Phodilus). Doba hnízdění závisí na potravní nabídce. Během námluv samci nosí samici potravu, u nehnízdících samců se tato potrava hromadí na stávaništi. Snášejí variabilní snůšky (1-14 vajec), nejmenší snůšky mají tropické druhy. Velikost snůšky také závisí na potravní nabídce. Inkubuje většinou jen samice, doba inkubace trvá 27-42 dní. Před vylíhnutím se mláďata ozývají, líhnutí je asynchronní. První prachové peří je poměrně řídké, je brzy nahrazeno druhým prachovým šatem (mesoptile). Doba hnízdní péče je variabilní, může trvat až 90 dní (T. multipunctata).

Hlavní znaky: Středně velké sovy s charakteristickým srdčitým závojem (23 až 57 cm, 180 až 1280 g). Oči relativně malé, přesto mají noční aktivitu. Velká hlava; tělo štíhlé, pro husté načechrané peří však vypadá zavalité. Nohy dlouhé, běháky opeřené, chodidla lysá, střední prst s hřebenitým drápem. Křídla široká, zaoblená, umožňují lehký a manévrovatelný let. Ocas kratší než nohy, na vnějších ručních letkách zářezy. Opeření na svrchní straně hnědé až zlatohnědé nebo šedé; spodek bílý. Samice bývají větší. Rozšíření: WP, AF, OR, AU, NA, NT; lesní oblasti i otevřená kulturní krajina. Většinou netažní. Hnízdní biologie: Hnízda ve stromových dutinách nebo i v budovách (hnízdní budky). Vejce: 1 až 14, bílá. Samice sedí 27 až 42 dnů; 1 nebo 2 hnízdění. Mláďata nidikolní, vzletná po 49 až 90 dnech. Potrava: Menší obratlovci, které chytají drápy a většinou celé polykají.

Druhy