Čeleď: papouškovití (Psittacidae)

Obývají Neotropy, Afrotropy a oblast Indie-Austrálie. Nejstarší nálezy pocházejí středního eocénu (40 mil. let). Tradičně se dělí do dvou podčeledí: (1) Lorinae, nektarivorní, (2) Psittacinae, většinou herbivorní. Psittacinae se dále člení do 9 tribů (del Hoyo, Elliott, & Sargatal, 1997):
(1) Psittrichadini, jeden druh s lebkou podobnou loriům, často krouží jako kondoři, Papua-Nová Guinea.
(2) Nestorini, pouze Nový Zéland.
(3) Strigopini, nelétavý kakapo, pouze Nový Zéland.
(4) Micropsittini, malé druhy rodu Micropsitta, vznik pravděpodobně na Nové Guinei.
(5) Cyclopsittini, vzhledem připomínají lori, ale nemají na jazyku papily, specialisté na fíky, Australasie.
(6) Platycercini, pravděpodobně sběrná skupina, některé rody nejsou blízce příbuzné, Australasie.
(7) Psittaculini, často koloniální, centrum rozšíření mají v Asii.
(8) Psittacini, Afrika.
(9) Arini, velká monofyletická skupina, J. Amerika.
Jsou velmi variabilní ve velikosti (8-100 cm). Mají pohyblivou horní čelist, jazyk je dobře vyvinutý. Noha je zygodaktilní a retikulární. Žaludek je malý u nektarivorních druhů, ale mohutně vyvinutý u ostatních zástupců. Kostrční žlázu často nemají jihoamerické druhy (Arini), ale mají drobivý prach (společně s rody Psittacus a Coracopsis). Zbarvení je velmi variabilní, Loriinae nemají výrazný sexuální dimorfismus (kromě rodů Charmosyna a Oreopsittacus). Šat nedospělých jedinců je zpravidla odlišný od adultního, s výjimkou rodů Orepsittacus a Eos. Největší rozdíly jsou u tribů Platycercini a Psittaculini. U rodů Cyclopsitta a Agapornis jsou samice větší než samci. Obvykle jsou samci větší, nejnápadnější je to u rodu Strigops. Ztráta dichromatismu může být spojena s koloniálním hnízděním (rod Agapornis). Solitérní druhy jsou spíše dichromatické. U tribu Platycercini mají samice a nedospělí jedinci zespodu křídel světlou pásku, což souvisí s hierarchickým postavením ve skupině. Na krku má řada druhů tribu Platycercini barevné skvrny, které inhibují vnitrodruhový fyzický kontakt. Některé druhy mají výrazně odlišné zbarvení geografických ras (Charmosyna papou). Nemají vztyčitelné chocholky. Létají rychle a dobře. Nelétavý je pouze rod Strigops. Při prolézání mezi větvemi si často pomáhají zobákem. Na zemi se nepohybují příliš elegantně, ale kakapo umí běhat. Zástupci podčeledi Loriinae mají na konci jazyka erektilní papily. Nezávisle se podobná adaptace vyvinula u Loriculus philippensis. Zadní prst je delší u stromových druhů, drápy jsou více zahnuté. Rody Psittrichas (Papua) a Pionopsitta (J. Amerika) nemají opeřenou hlavu, kvůli konzumaci přezrálého ovoce. Vykazují řadu konvergencí ve vzhledu (např. rody Mellopsittacus, Austrálie a Psiopsiagon, Andy). Rod Strigops má nafukovací vole, používá ho během toku. Na líci má také filoplumae, sloužící k orientaci během nočního sběru potravy. První kompletní pelichání u mláďat probíhá v 7-10. měsíci života. Adultní jedinci pelichají po vyhnízdění, ruční letky pelichají stejně jako u kakadu. Pelichání začíná u Loriinae a většiny Psittacinae od 6. letky, u ostatních druhů je to variabilní. Nedospělí ptáci mají obvykle jinak zbarvenou duhovku než adultní jedinci.
Obývají především lesní biotopy, výjimkou jsou rody Neophema (Austrálie) a Cyanoramphus (Nový Zéland). Většina druhů žije v tropech. Potřebují vodu a minerály, často létají konzumovat jíl. Přes značnou druhovou rozmanitost se zřídka vyskytují sympatricky. Jsou dlouhověcí, vývoj mláďat je pomalý. Často jsou gregaričtí, Forpus conspicillatus (J. Amerika) žije ve skupinách s hierarchií. Jednotlivé páry kooperují při obraně kolonie, mláďata mají velmi pomalý vývoj a později vytváří školky. Ve školkách probíhá sociální učení, mláďata napodobují dospělé jedince a hrají si. Nejhravější jsou kea (Nestor), často dělají naschvály. U sociálních druhů jsou šarvátky ritualizované. Allopreening je běžný. Nocují většinou skupinově, na stromech. Některé druhy využívají termitiště (např. Micropsittacini) nebo hnízda snovačů (rod Agapornis). Noční aktivitu mají pouze rody Strigops, Coracopsis, Tanygnathus a Glossopsitta. Rod Glossopsitta (Austrálie) má dobře vyvinutý čich. Živí se převážně semeny, plody a květy. Primární je semenožravost. Semena jsou otáčena jazykem mezi hranami čelistí a drcena. Micropsittacini využívají „gleaning“ a pohybují se po kmeni podobně jako brhlík (rod Sitta). Loriinae, Loriculus philippensis a Lathamus discolor (Austrálie) jsou nektarivorní. Nektar shromažďují ve voleti. Rod Glossopsitta žere také pyl. V J. Americe je nejvíce nektarivorní rod Brotogeris. Rod Nestor (Nový Zéland) žere převážně plody, ale také med. Pijí sáním, jazyk funguje jako píst pumpy, nektarivorní druhy pijí velmi málo.
Jsou monogamní, kromě rodů Nestor (polyandrie) a Strigops (lekový druh). Svazky jsou stálé, námluvy zahrnují řadu projevů chování (kývání hlavou, rozevírání ocasu, „allopreening“ apod.). Hnízdí v dutinách, někdy využívají kooperativní hnízdění (dvě samice snáší do jednoho hnízda). V dutině bývá výstelka, přinášejí ji oba partneři. V termitištích hnízdí například rod Agapornis. Někdy hnízdí v puklinách skal. Na zemi hnízdí rody Strigops, Pezoporus a Geopsitta. Myiopsittacus monachus (J. Amerika) jako jediný papoušek staví podobné hnízdo jako straka. Samice jsou schopné prodloužit dobu kladení vajec. Vejce jsou bílá, jsou relativně malá. Nejčastěji snášejí 1-3 vejce, malé druhy mají snůšky větší. Sedí nejčastěji samice, samec je krmí. Mláďata se líhnou holá (altriciální) a nidikolní. Doba hnízdní a pohnízdní péče je většinou prodloužená (až 9 měsíců). Líhnutí je asynchronní, ale většinou jsou malá mláďata také úspěšně vyvedena. Dokonce byla pozorována výchova ze strany starších mláďat. Malé druhy často vytvářejí školky, někdy tyto školky pak formují hejna nedospělých jedinců (rod Micropsitta). U některých druhů dochází k pohlavní dospělosti velmi brzy (6 měsíců u Amazona vittata). Rody Strigops a Nestor nehnízdí každý rok.

Druhy