Čeleď: kachnovití (Anatidae)

Nejbližší příbuzní jsou kamišové (Anhimidae), první fosilní záznamy pocházejí ze svrchního eocénu (40-50 mil. let). Nejstarší recentní rody byly nalezeny v miocénních vrstvách (rod Mergus). K radiaci pravděpodobně došlo na jižní polokouli, primitivní rod Anseranas žije v Austrálii a příbuzní kamišové (Anhimidae) obývají J. Ameriku. Vnitřní členění čeledi je velmi spletité a během následujících let čeká na kompletní revizi. Nejvíce pochybností vzniká při zařazení jednotlivých rodů do podčeledí a tribů. Analýza DNA upřesnila zařazení mnoha rodů (Donne-Gousé, Laudet, & Hänni, 2002) a přibližně odpovídá i tradičnímu členění do podčeledí. Toto členění se řídí několika znaky: (1) tělesné poměry, (2) zbarvení dospělých a nedospělých jedinců, (3) uspořádání štítků na tarsometatarsu, (4) struktura trachey a syrinxu, (5) typ pelichání, (6) etologie, především námluv. Člení se do tří podčeledí: (a) primitivní Anseranatinae s jedním druhem (Anseranas semipalmata) – terestrický způsob života, (b) labutě a husy Anserinae a (c) kachny Anatinae. Druhé dvě podčeledi jsou dále členěny do tribů. Anserinae se dělí do čtyř tribů (del Hoyo, Elliott, & Sargatal, 1992):
(1) Dendrocygnini zahrnují 8 druhů rodu Dedrocygna (tropický a subtropický pás celého světa) a Thalassornis leuconotos (Afrika), který byl dříve řazen k Oxyurini.
(2) Anserini je největší tribus zahrnující 6 labutí rodu Cygnus (kosmopolitní) a Coscorba (J. Amerika), 15 druhů „pravých“ hus rodu Anser (severní polokoule) a bernešek rodu Branta (Holarktida). V rámci rodu Cygnus se dva druhy vyskytují na jižní polokouli (C. stratus, Austrálie; C. melanocorypha, J. Amerika), které jsou blízce příbuzné C. olor. Ostatní holarktické labutě tvoří poměrně kompaktní skupinu velmi podobných druhů (C. buccinator, S. Amerika; C. cygnus, Eurasie a C. columbianus, Holarktida).
(3) Cereopsini zahrnují jediný druh C. novaehollandiae (Austrálie a Tasmánie)
(4) Stictonettini s jedním druhem S. naevosa (Austrálie).
Taxonomii kachen komplikuje časté mezidruhové křížení, především u rodů Anas a Aythya. Anatinae jsou největší podčeledí, zahrnují 113 druhů. Podčeleď je dále členěna do 8 tribů:
(1) Tadornini jsou nejpříbuznější předchozí podčeledi Anserinae a zahrnují některé rody s „husoidním“ vzhledem (Cyanochen, Afrika; Apolochen, J. Amerika; Neochen, J. Amerika a Chloephaga, J. Amerika). Posledním rodem jsou kosmopolitní husice (Tadorna), vzhledem připomínající klasické kachny. Díky přechodné pozici tribu do něj bývají občas také řazeny další monotypické rody kachen (např. Malacorhynchus, Austrálie).
(2) Tachyerini byly dříve řazeny do předchozí skupiny, dnes jsou spíše oddělovány do vlastního tribu. Zahrnuje pouze rod Tachyeres (J. Amerika), velkých částečně nelétavých kachen (čtyři druhy).
(3) Cairini zahrnují 9 rodů „perching-ducks“ se 13-ti druhy (např. Plectropterus, Afrika; Cairina, J. Amerika a JV Asie; Sarkidiornis, J. polokoule bez Austrálie; Pteronetta, Afrika; Nettapus, JV Asie, Afrika a Austrálie; Calonetta, J. Amerika; Aix, S. Amerika, V Asie; Chenonetta, Austrálie; Amazonetta, J. Amerika). Skupina je výrazně heterogenní, druhy spojují především charakteristiky hnízdění a etologie. Skupina má kosmopolitní rozšíření a je blízce příbuzná „pravým“ kachnám (Anatini). U rodu Plectropterus se uvažuje o vlastní podčeledi Plectropterinae.
(4) Merganettini zahrnují jeden druh M. armata (J. Amerika), obývající rychle tekoucí vody. (5) Anatini zahrnují 41 druhů (38 druhů patří do kosmopolitního rodu Anas). Kromě rodu Anas zahrnují 3 monotypické rody (Hymenolaimus, Nový Zéland; Malacorhynchus, Austrálie; Marmaronetta, Eurasie). Rod Marmaronetta vzhledem připomíná spíše zástupce tribu Aythini. Vztahy v rámci rodu Anas jsou poměrně nejasné. Tři druhy (A. penelope, A. americana a A. sibilatrix) formují vlastní podrod, podobně jako A. acuta, A. georgica, A. rhynchotis a nakonec také blízce příbuzné druhy A. poecilorhyncha, A. superciliosa. A platyrhynchos formuje řadu poddruhů, které mohou být považovány za samostatné druhy.
(6) Aythyini zahrnují 15 druhů rozdělených do kosmopolitních rodů Netta a Aythia.
(7) Mergini je spíše sběrná skupina, často rozdělovaná do více tribů. Zahrnuje 18 druhů v sedmi převážně holarktických rodech (Somateria, Polysticta, Histrionicus, Clangula, Melanitta, Bucephala, Mergus). Jediným „neholarktickým“ druhem je Mergus octosetaceus (J. Amerika). V rámci rodů jsou druhy příbuzné, o příbuznosti jednotlivých rodů se pochybuje.
(8) Oxyurini zahrnují 8 druhů ve třech rodech (6 u kosmopolitního rodu Oxyura). Rod Heteronetta (J. Amerika) spojuje Oxyurini s Anatini, rod Biziura (Austrálie) je unikátním druhem který se vyvinul v izolaci od ostatních Oxyurini.
Většinu času tráví kachny na vodní hladině, tvar těla je přizpůsoben aquatickému způsobu života. Naproti tomu má každý druh vlastní ekologickou niku, optimální biotop, metodu lovu, reprodukční systém apod. Velké rozdíly ve velikosti v rámci čeledi (30-180 cm, 0,2-22,5 kg). Tělo je široké, prodloužené a u druhů více specializovaných k potápění je zakulacené. Pohyb na souši je neohrabaný, nicméně jsou na zemi více pohybliví než ostatní vodní ptáci. Samci mají penis, v klidu je stočený do kloaky. Krk je relativně dlouhý, obzvláště u labutí (rod Cygnus). Zobák je široký, zploštělý s četnými lamelami uvnitř u filtrujících druhů. U rybožravých druhů jsou lamely na stranách zobáku (rod Mergus). Na konci zobáku je „nehet“, který je tvrdší než zbytek zobáku a slouží k lovu měkkýšů nebo ke spásání trávy. Rod Sarkidiornis má na zobáku rohovinový útvar, který se u různých populací vyskytuje jen u samců nebo u obou pohlaví. Slouží jako signál při toku. Samci mnoha druhů mají v hnízdní sezóně výrazně zbarvený zobák. Nohy jsou silné s hustými štítky. Velmi krátké nohy mají zástupci rodu Cygnus a nejvíce aquatických tribů Mergini, Aythyini a Oxyurini. Nohy jsou posunuty nazad těla, zadní prst je částečně redukován a vyvýšen. Plovací blána je většinou úplná, částečná plovací blána se vyskytuje u rodu Anseranas a některých druhů rodu Anas. Branta sandvicensis má plovací blány redukovány kvůli pohybu po lávových polích. Křídla jsou relativně krátká a zašpičatělá. Kachny za letu rychle mávají křídly, let je přímý. Létací svaly jsou mohutně vyvinuty. U většiny druhů je ocas krátký, rovný nebo zakulacený. Dlouhý zašpičatělý ocas mají zástupci tribu Oxyurini, slouží jako kormidlo při potápění.
Opeření je husté, musí být udržováno v dobré kondici. K tomu účelu mají dobře vyvinutou opeřenou kostrční žlázu. Všechny druhy mají solné žlázy, aktivní jsou pouze u druhů/jedinců, kteří jsou v kontaktu se slanou vodou. Mohutně vyvinuté solné žlázy se mohou projevit i ve tvaru hlavy, například u rodu Somateria. Samci mnoha druhů mají rozšířenou tracheu (rezonátor) a dobře vyvinutý syrinx, sloužící k vydávání zvuků během toku.
U podčeledí Anseranatinae a Anserinae není pohlavní dimorfismus ve zbarvení výrazný. Letky jsou většinou černé, rod Cygnus má letky bílé. Anatinae mají výrazný pohlavní dimorfismus ve zbarvení, nejvýraznější je u Chloephaga hybrida (J. Amerika, samec čistě bílý a samice hnědá). Tadorna variegata (Nový zéland) má obrácený pohlavní dimorfismus, samice je barevnější než samec. Samice jsou ve většině případů spíše krypticky zbarvené (samci se nepodílí na inkubaci). Výrazně zbarvené prodloužené letky má rod Aix, dále Anas formosa (V Asie) a Somateria spectabilis (Holarktida). Samci populací, které jsou izolované od ostatních druhů (Anas acuta) jsou mnohem méně výrazně zbarveni. Triby Anatini, Tadornini, Merganettini a Cairini mají výrazná „zrcátka“ na loketních letkách obou pohlaví, slouží jako vnitro- i mezidruhový signál. U podčeledi Anatinae jsou mladí jedinci podobně zbarvení jako samice. Samci mají „eklipsi“ na konci hnízdní sezóny. Během kompletního pelichání po hnízdní sezóně se opět vybarví (formování párů probíhá již na zimovišti). Prakticky u všech zástupců čeledi probíhá pelichání letek najednou, jedinci jsou po 3-4 týdny neschopní letu (kromě rodů Anseranas a Chloephaga). U druhů, kde se samci nepodílejí na inkubaci vajec a při výchově mláďat vytváří samci na konci sezóny hejna a migrují na pelichaniště. V ostatních případech samci pelichají v období výchovy mláďat. Některé druhy rodu Tachyeres jsou prakticky nelétavé (T. pteneres, T. brachypterus, T. leucocephalus), v případě potřeby jen krátce přeletují. Žijí v pobřežních mořích, kde let není potřebný. Při vzlétnutí z hladiny buď musí běžet (rod Cygnus, triby Aythini, Mergini, Oxyurini) nebo vzlétnou přímo z hladiny (rod Anser, triby Anatini, Tadornini). Letící hejna se formují do tvaru „V“. Mezi nejlepší potápěče patří zástupci tribů Aythini, Tachyerini, Merganettini a Mergini. Některé druhy si pod vodou pomáhají křídly, podobně jako alky (Alcidae). Během potápění se odstrkují oběma nohama současně. Většina mláďat je schopná plavání i potápění ihned po vylíhnutí.
Biotopové nároky se liší mezi jednotlivými triby. Zástupci tribu Anatini obývají především mělké a méně rozlehlé vodní plochy, na rozdíl od potápivých skupin (triby Aythini, Mergini a Oxyurini). Labutě většinou obývají mokřady, mělká jezera nebo pomale tekoucí řeky, husy se vyskytují v „grasslands“, na podmáčených loukách, v rašeliništní tundře, mělkých jezerech a v zaplavovaných oblastech. Druhy rodu Tadorna se většinou vyskytují v brakických vodách, ostatní zástupci tribu Tadornini jsou spíše terestričtí. Mezi mořské rody patří především rody Somateria a Tachyeres. Rody Merganetta a Hymenolaimus žijí v rychle tekoucích vodách, na severní polokouli je ekologicky nahrazuje rod Aix. Prakticky všechny aquatické druhy vyžadují vegetaci v těsném okolí vodní plochy. Většina druhů je gregarická, hejna na pelichaništích bývají zástupci jen jednoho pohlaví. Některé druhy nejsou gregarické a brání teritorium v průběhu celého roku (Cyanochen cyanopterus, V. Afrika; Merganetta armata, J. Amerika; Hymenolaimus malacorhynchos, Nový Zéland; Anas waigiuensis, Austrálie).
Potravní preference jsou u některých skupin velmi nápadné, u některých převažuje rostlinná a u jiných živočišná složka. Mláďata se v prvních fázích vývoje krmí většinou drobným hmyzem. Labutě a husy jsou vegetariány po celý život. Aquatické druhy kachen využívají několik základních metod lovu (filtrace, panáčkování, potápění a spásání). Někdy také filtrují bahno. Většinou mají denní aktivitu (výjimka u nelétavé formy Anas aucklandica, Nový Zéland). Často žerou semena a jiné těžko stravitelé materiály, pomáhají si gastrolity pro které občas létají velmi daleko. Nejvíce semen žere rod Anseranas, který je kompletně býložravý. Většina zástupců tribu Dendrocygnini jsou také vegetariáni, často žerou rýži. Výjimkou je například D. viduata (J. Amerika, Afrika), která panáčkuje podobně jako zástupci tribu Anatini. Potravní ekologii Anatidae lze popsat následovně: rody Cygnus a Anser jsou prakticky vegetariáni, s minimálním zastoupením živočišné složky, labutě často panáčkují a husy se pasou. Rod Cereopsis se pase na krátkostébelných trávnících, často daleko od vody. Rod Stictonetta má podobný zobák jako druhy tribu Oxyurini, filtruje u dna nebo sbírá potravu na hladině. Rod Tadorna je z části vegetariánský a z části žere drobné živočichy. Tadorna ferruginea (Evropa) občas požírá mršiny, Tadorna tadorna (Evropa) loví často měkkýše. Ostatní zástupci tribu Tadornini jsou převážně býložraví. Rod Tachyeres se živí převážně měkkýši a korýši. Loví je buď potápěním, nebo na hladině u břehu v době přílivu. Zástupci podčeledi Anatinae se většinou živí živočišnou potravou, výjimky představuje omnivorní Cairina moschata (J. Amerika), vegetariánská Chenonetta jubata, Plectropterus gambensis, Nettapus pulchellus (Austrálie) a Nettapus auritus (Afrika). Zajímavostí je velký podíl žaludů v potravě Aix sponsa (S. Amerika). Nejvíce živočišné stravy má ve svém jídelníčku Pteronetta hartlaubi (stř. Afrika) a Aix galericulata (V Asie). Cairina moschata má v potravě značný podíl termitů. Zástupci tribu Merganettini se živí převážně larvami vodního hmyzu, vyhledávají je pod kameny. Zástupci tribu Aythini se živí převážně rostlinami, pro které se potápějí. V menší míře žerou také hmyz, obzvláště v brakických vodách. V rámci tribu Mergini je rod Somateria nejlépe specializován k lovu měkkýšů, ale občas také žere řasy. Rody Melanitta a Bucephala žerou také měkkýše, ale ve větší míře i ostatní bezobratlí. Rod Mergus je jako jediný rod dobře přizpůsoben k lovu ryb. Zástupci tribu Oxyurini se často potápí, loví u dna rostlinnou i živočišnou potravu.
Podobně jako u předchozích skupin je hnízdění v tropech kontinuální a u ostatních druhů sezónní. U podčeledi Anatinae se vytváří každý rok nové svazky. Výjimkou jsou mořské druhy (např. rod Somateria), které mají svazky stálé, podobně jako husy a labutě (podčeleď Anserinae). U kachen se samci většinou nepodílí na inkubaci, u labutí a hus se partneři střídají. Většina druhů je monogamních, rod Anaseranas a Oxyura maccoa (Afrika) jsou polygamní. Samice rodu Anseranas obvykle mají dva samce (polyandrie), samci O. maccoa mají více samic (polygynie). Některé druhy jsou teritoriální (rod Merganetta) a některé vytváří kolonie. Námluvy hrají významnou roli během formování svazku. Zahrnují řadu hlasových a behaviorálních prvků, mezi jednotlivými skupinami jsou velmi odlišné. Hnízdo bývá poměrně jednoduché. Některé druhy pravidelně hnízdí v dutinách stromů (triby Dendrocygnini, Anatini, rody Bucephala a Mergus). Bernešky (rod Branta) hnízdí v tundře na vrcholcích kopců nebo dokonce ve skalních pobřežních stěnách, často v blízkosti hnízd sokolů (obrana před liškou). Některé druhy využívají stará hnízda jiných ptáků, například kladivoušů Scopus umbretta (Alopochen aegyptiacus, Afrika). U ostatních druhů je hnízdo často v pobřežní vegetaci. U mnoha druhů staví samice hnízdo sama, výjimkou jsou rody Anseranas, Cereopsis a Coscorbus. Snůška bývá velmi variabilní, vejce jsou poměrně velká (Oxyura jamaicensis, snůška odpovídá váze samice). Z velkých vajec se líhnou nidifugní, dobře vyvinutá mláďata. Snůška může mít 4-15 vajec, na větších snůškách se podílí více samic (např. rod Aythia). V rámci rodu Aythya je běžný vnitrodruhový i mezidruhový hnízdní parazitismus. Malé snůšky mají labutě, husy a kajky. Doba inkubace trvá 20-40 dní, nejkratší je u severně hnízdících druhů (např. Anser albifrons). Sedí většinou samice, s výše uvedenými výjimkami. Heteronetta atricapilla (J. Amerika) je pravým hnízdním parazitem, snáší do hnízd jiných kachen (Netta peposaca) a lysek (Fulica sp.). Tři dny před líhnutím se začnou mláďata z vajec ozývat a líhnou se všechna během několika hodin současně. Mláďata opouštějí hnízdo ihned po oschnutí, u dutinových druhů vyskakují. Poté doprovázejí samici, v případě nebezpečí se u labutí vozí na zádech rodičů. Často se také mláďata formují do školek. Mláďata jsou samostatná ve věku 5-10 týdnů, poté jej rodiče opouštějí. Mláďata labutí zůstávají s rodiči přes zimu. Většina druhů pohlavně dozrává již ve druhém roce života, kromě tribu Oxyurini a rodu Somateria.

Hlavní znaky: Velká a rozmanitá čeleď s 11 podčeleděmi. Středně velcí až velcí, většinou vodní ptáci (30 až 180 cm, 0,2 až 22,5 kg). Zobák zpravidla krátký, plochý, široký a tupě zakončený se zubatými okraji. Krk středně dlouhý až dlouhý. Krátké silné nohy; 4 prsty, vpředu plovací blána, vzadu redukovaná. Dobří plavci a letci, křídla úzká a zašpičatělá. Opeření velmi variabilní; mezi pohlavími jsou značné rozdíly, méně často jsou stejně zbarvení. Samice jsou nenápadné, samci zpravidla velmi výrazně zbarvení. Během pelichání většinou neschopní letu. Prostý šat u obou pohlaví zpravidla tmavší. Rozšíření: Světové s výjimkou AN. Rozličné biotopy, zpravidla však v okolí vod. Mnohé druhy jsou důsledně tažné, zejména druhy hnízdící v severní Holarktidě. Některé druhy mají ještě tahy určované pelicháním. Hnízdní biologie: Mnohé druhy s ritualizovaným tokem; teritoriální. Staví plochá hnízda z rostlin blízko vody, na skalních útesech, ve stromových dutinách nebo i v korunách stromů. Hnízda samice často vystýlají prachovým peřím. Vejce: 4 až 15, bílá nebo matná. Sedí samice asi 20 až 40 dní; 1 hnízdění. Nekrmivá mláďata jsou vzletná po 21 až 110 dnech. Potrava: Různé vodní rostliny a živočichové (většinou bezobratlí).

Druhy